Modrý Pavouček

Měli jsme jet do Prahy, ale Adélka den před odjezdem onemocněla. Na rychlo měníme plány a jedeme s Matýskem do Orlických hor. Nestihl jsem si nachystat trasy ani vytipovat místa na spaní. Ale s pomocí map a kámošů máme za chvíli seznam, který se za dva dny nedá stihnout. Noc z pátku na sobotu jsme spali na hranicích, nedaleko tvrze Adam, na místě kterým jsem minulý rok cestou z Polska projížděl. Moc se mi tehdy líbilo a sliboval jsem si, že tam musím někdy přespat.

Prodloužený víkend a velké plány. Se vším ale hodně zamíchalo počasí. Měnila se sice každým dnem, ale bylo jasné, že bude deštivo a zima. Z pátku na sobotu, kdy mělo být nejhůře, jsme vyrazili s Matýskem na Drahany, jen tak na přespávačku. Úplnou náhodou jsme objevili nádherně zašité místo pro spaní, přímo na hranici vojenského újezdu Březina. V sobotu jsme se v plné sestavě vydali do České Kanady. Hned jsme vyrazili na výlet na kolech, Ten jsme si zpestřili pořádným lijákem (přečkali jsme ho na zastávce v Klášteru), téměř zatměním v lesích (neměli jsme světla) a pořádnou zimou (Adélka byla jak kus ledu). Ale zážitky nemusí být kladné, hlavně když jsou intenzivní. A to byly.

Neuběhl ani týden a jsem opět na Staroměstku. Opět mám s sebou kolo, ale tentokrát bez dodávky a bez Matýska. Udělali jsme si chlapský víkend na Božence. Tradičně jsme většinu času strávili v lesích běháním a ježděním na kole. Vždy večer jsme se sešli na Božence a provedli ověřený rituál - ohřát vodu v brutaru na sprchu, udělat oheň pro grilování, dát si pivo, vytánout židličky, osprchovat se (venku), udělat jídlo a pak do noci řešit problémy světa. Na jeden večírek dorazil i Peťa Frenc a byl i malý koncertík (než nám zmrzly prsty a zadky).

Holky jsou zase nemocné. Z plánovaného rodinného výkendu byla chlapská jízda. Mělo být teplo a plán byl jasný - Jeseníky a Rychleby. A protože měl Matýsek nové kolo (velké), zamířili jsme na Rychlebské stezky. V pátek večer jsme cestou v Olomouci nakoupili jídlo a na noc jsme se schovali na naše oblíbené parkoviště v lese nad Karlovou studánkou. Ráno bylo nádherně slunečno. Přejeli jsme na Základnu v Rychlebkách a hned vyrazili. Projeli jsme trail podél Černého potoka a vrátili jsme se trailem Lesů ČR se zastávkou na Smolném vrchu. Spát v kempu se nám nechtělo, tak jsme se vydali do sedla nad Travnou. Měli jsme spoustu času, tak jsme se zašli podívat na Boží horu nad Žulovou. Úžasné místo. Na sedle jsme se poflakovali, poslouchali Hraničárova učně, máme to tam rádi.

Je to k neuvěření, ale více než pět měsíců trvalo, než jsme se doma všichni uzdravili. Konečně jsme se mohli vydat do Třince za našima, na hory, je to zázrak to zdraví. Snad už teď bude líp. Já jsem si sám vyběhl v podvečer na Ostrý, prošel se pralesem Čerňavina a opět se setkal se sněhem. Nahoře napadlo deset centimetrů prašanu. V Tatrách to ještě bude na lyže. Zvládli jsme dva výlety s dětmi. První na Hrčavu a trojmezí, ze kterého se začíná stávat až moc velká atrakce, druhou na Prašivou, kam jsme šli poprvé po žluté značce z Komorní Lhotky. Jen tak dál.

Prvního dubna se konala velice zajímavá akce v malé vesničce Zborná u Jihlavy. Kapela Vacuum Ball se rozhodla natočit v místní hospůdce “U Lípy” svoji novou desku. Na natáčení chtěli pěknou atmosféru a tak si pozvali kamarády, muzikanty a fanoušky. Toma s Janou si vybrali jako předkapelu a náhodou jsem se k tomu přichomýtl i já. Ve čtvrtek večer jsem jel do Ospělova na zkoušku, tam jsme rychle přehráli tři nové skladby, v pátek jsem se je učil a v sobotu jsme je zahráli lidem. Tom s Janou hráli další tři věci sami a byla to nádhera vidět je jako poslouchač z publika, znovu jsem si připomněl jak krásně Janča zpívá (na zkouškách nebo na pódiu si to člověk tak neužije). No, bylo to fajn hrát po takové době pro lidi, navíc pro takhle náročné a vzdělané publikem. Vacuum Ball hráli po nás a to byl další velký zážitek, jedna z mých nej českých kapel.

Kajak s Alexem řeším už od minulého roku, ale až teď, s prvními náznaky jara, jsem se rozhoupal (doslova). Konečně mám svoji loď. Alex mě hned pozval na první plavbu, to nešlo odmítnout. Po čtyřech neprospaných nocích na Šumavě a Ospělově jsem cítil malý hendikep, ale sluníčko a nedočkavost zvítězily. Jeli jsme od hráze na ostrov, na kterém stojí zřícenina Kozlov. Objevili jsme fajn místa na spaní (čekají nás velké věci) a na břehu jsme si opekli slaninu. Fakt to chutná líp než špekáčky. Dobré to bylo. Díky Alexi za všechny tipy, rady, dobrou společnost, ale hlavně za tu slaninu.

Na jarní prázdniny jsme byli pozváni na dalekou Šumavu. Na hory jsme ale nakonec odjeli jen ve dvou - já s Adélkou. Markét s Matýskem zůstali doma a bojovali s bacily. Na Šumavě bylo úžasně. Bydleli jsme v krásné chaloupce na samotě. Lyžovali jsme na nejvyšší Šumavské hoře - na Velkém Javoru. Áďa zvládla lyžovat, s přestávkou na oběd v hospůdce pod vrcholem, celý den až do zavíračky. Jsem na ni pyšný. Šli jsme na procházku kolem Onoho Světa a byl jsem naprosto spokojený, sudetský duch je zde přítomen úplně stejně jako na Jesenicku. Z Šumavy jsme bohužel museli odjet o něco dříve, protože jsem mířil na muzikantský večírek do Ospělova, který byl příjemnou tečkou za tímto vydařeným týdnem.

Pomalu se uzdravujeme a tak jsme si vyrazili na odpolední procházku do Moravského krasu. Část trasy jsme šli mimo značky a z Lysé hory jsme sestupovali po stráni, na kterou jezdíme z práce na dobrovolné práce. V Pekárně jsme byli úplně sami, pěkně nám to vyšlo. Bohužel, Adélce ještě pořád nebylo dobře a Markét zase bolel zub a hlava. My se snad neuzdravíme.

Po dlouhém churavění jsem potřeboval vidět Jeseníky a projít se na lyžích. Předpověď počasí na prvního března byla tak lákavá, že jsem neodolal a v pracovní den vyrazil sám za sluncem. Před pátou jsem vyjel z Brna a kolem osmé už jsem byl nahoře nad sjezdovkou v Koutech. Trošku mě vyděsila cedule se spoustou zákazů pro skialpinisty. nová doba si zřejmě žádá nová omezení. Platit za to, že jdu do kopce pěšky ale nebudu, i kdybych měl tahat lyže na zádech lesem.