Zpívejte s citem

Bill Monroe: Když jsem začínal vytvářet tenhle nový druh hudby a pokoušel se ho dostat tam, kam jsem chtěl, byl jsem si jist, že výsledkem bude právě ‚lonesome sound‘. Dobře totiž vím, že zrovna tento sound mají lidi z venkova rádi. Mnoho z nich bylo vychováno blues a něčím podobným,a když to zpívají, mají z toho dobrý pocit. Víte,černoch přece není jediný člověk, kterému je smutno, není to jediný člověk, který má těžkosti. A když jste na dně, zahrajete si blues. Když se s vámi špatně zachází, zazpíváte si blues. Ne ostatním, protože se jim se svými starostmi nechcete pověsit na krk, ale sám sobě zazpíváte a uleví se vám. Ne každý umí zpívat blues. Někdo je zazpívá, ale nedá mu to, co mu patří. S blues můžete říct hodně, jestliže to z něj ovšem dokážete dostat. Tóny mohou působit stejně jako slova, pokudse k nim dokážete přiblížit a přemýšlet současně s tím, jak plyne hudba. Lidé tvrdí, že nikdy nezpívám jednu píseň stejně. Myslím si, že při ní přemýšlím – a podle toho, jak se cítím, tak ji zpívám.

Ralph Stanley: Zkouším zpívat tak, jak by to asi člověk, o kterém zpívám, mohl cítit. Pokouším se písničku, kterou zpívám, doslova žít. Změnil se nějak časem váš zpěv? Pracoval jste na tom? Řekl bych, že zpívám trochu více ‚lonesome‘, než před lety. Když jsem začal zpívat, dost jsem se styděl a nezpíval jsem to možná tak, jak jsem to cítil. Ale teď ze mne stud vyprchává a do zpěvu dávám vše, čeho jsem schopen. Co způsobilo tuto změnu? Možná, že jsem to začal víc cítit, nebo mám ze zpěvu větší radost a přestávám se bát. Hodně tu pomáhají posluchači, jsou půl, nebo ještě víc muzikantova dobrého výkonu. ‚Lonesome sound‘, to je individuální záležitost. Někteří lidé mají ‚lonesome‘ hlas od přirozenosti. Nemyslím, že se to někdo může naučit. Může to zkusit, ale můžu mu hned říct, jestli je to přirozené nebo ne a myslím, že mu to dokáže říct i většina posluchačů. Já bych nemohl zpívat jinak, než je mi dáno. Pomáhá ‚lonesome‘ zpěvu, když je člověk osamělý? Není to nutné.

Jimmy Martin: Když zpívám ‚Skip Hop &Wobble‘ nebo něco takového jako ‚Moonshine Holler‘ nebo ‚Milwaukee Here I Come‘, předpokládám, že si každý luskne prsty, zatančí si, zakřičí, zahaleká a užije si trochu legrace. Chci, aby si každý řekl, jak jsem šťasten. Jen se podívejte, bavím se a zapomněl jsem na Watergate a všechny životní trable a zkoušky. Jen naslouchejte tomuto rytmu a této hudbě a nechejte všechno plavat. O této funkci hudby jsem přesvědčen a podle toho se také na jevišti chovám.

Lester Flatt: Písničku musíte skutečně cítit, abyste jí někomu něco dali. U některých je to velmi těžké, jako třeba recitativy ve ‚Fathers Table Grace‘ nebo v ‚I’d Like To Have Papa Show Me Round‘. Někdy mám s nimi sám potíže. Když se doopravdy vcítíte do písničky, dáte do ní něco navíc, něco, co do ní, když nic necítíte, ani nemůžete dát. Když pro vás nic neznamená, je to už jiná písnička.

Hazel Dickens: Písničku musíte cítit, i když velmi málo lidí to tak dělá. Tím méně, čím víc jsou profesionály. Já se ztotožňuji s čímkoli, co zpívám. Když je to vězeňská píseň, jakou jsme hráli dneska večer, zrovna vidím tu matku, jak jde kolem lapáku. Myslím si, že právě to je nejlepším ukazatelem toho, zda je člověk zpěvák nebo není. Když ten cit nemá, je to mechanická záležitost, záležitost techniky, ničeho jiného. Nemá to žádnou duši. Jak pracujete se slovy v rychlé písni, jako třeba ‚Roll On Buddy‘? Musím se dostat do rytmu, do harmonie, do celkové nálady. A jak se člověk dostane do rytmu takovéhle věci, může tomu nechat volný průběh.

Keith Whitley: Nemohu se posadit a poslouchat zpěváka, který nezpívá s citem. Když však skutečně dá svému zpěvu srdce i duši, posadím se a začnu ho poslouchat, ať je dobrý nebo ne. To je problém, se kterým se setkávám u mnoha bluegrassových zpěváků. Zpívají víceméně proto, že je to jejich zaměstnání, že to musí dělat. Rád poslouchám někoho, kdo písní, kterou zrovna zpívá, zrovna taky žije. U některé písničky je to snazší, u některé už méně. Tento víkend je to snadné, protože je tu dobrá aparatura a všechno. Když si musíte dělat starosti se zvukem, zda vás lidi uslyší nebo ne, je opravdu těžké být dobrý.

Jesse McReynolds: To, co se písní snažím vytvořit, je pocit. Něco, co opravdu pocítíte hluboko uvnitř. Třeba některá slova, která zpívám, a vy je cítíte během písně stejně a mrazí vás. Nevím přesně, co to je, něco v písni samotné, most nebo něco takového, soulad, kterého někdy dosáhneme, protože to, kvůli čemu se tolik dřeme a výsledek jsou jedno, nebo dobrý souzvuk, ze kterého máme dobrý pocit. Už jste si někdy v představách namaloval obrázek věci, o které zpíváte?

Charlie Waller: Ano. Myslím, že to pomáhá cítění. Hudba je citová záležitost. Když nezpíváte písničku od srdce, nepovedla se vám. Písnička je vážná věc a v minutě, kdy přestane být vážnou věcí, jste myslím prohráli. Dostal jsem se mezi lidi, kteří mají ten cit. Poslouchal jsem pár těch písní ze starých dob a tak, znáte to. A běhal mi mráz po zádech. Něco tam asi bylo. Každý den se musíte zvednout a něco dělat, ať je to dobrý nebo špatný, a poznáte, kdy jste to něco udělali správně. Člověk to vycítí. Hlavně obecenstvo mi dá jasně najevo, jaký jsem byl. A když hraji někomu, kdo se snaží poctivě dopátrat smyslu mé práce, potom hraji daleko lépe a sám z toho mám daleko víc, než když hraji někomu, kdo jen řekne: bav mě. Ten přístup znamená hodně. Nedržte se zpátky. Objevuje se hodně lidí s pěkným hlasem, kteří se ale bojí zazpívat nahlas. A možná, že doma ječí na děti, to se nebojí. Vyjde to najevo. A to je to, co musíte udělat se zpěvem. Aby vyšel najevo – silný.

Peter Wernick