Modrý Pavouček

Tony se narodil 16. ledna 1949 v Syrakusách ve státě New York v akademické rodině (jeho otec byl profesorem fyziky). Hudba měla v Trischkově rodině své důležité místo - matka zpívávala, otec si rád zahrál na klavír melodie populárních šlágrů a malý Tony se od útlého dětství učil na flétnu a klavír. Přísnou dietu Bartóka a Mozarta si zpříjemňoval posloucháním matčiných nahrávek Peta Seegera & The Almanac Singers. V jedenácti letech jej tento okrajový interes plně pohltil a začal si brousit prsty na otcově staré kytaře. Po počátečním koketování s protestsongy objevil bluegrass a bezmezně se oddal banju, ke kterému se již dříve dostal přes komediální brnkání Dava Guarda na hitové desce ‘Charlie And The M.T.A.’ Kingston Tria z roku 1960. Teď se však jeho novými vzory stali Earl Scruggs a Bill Monroe. Bylo to v době, kdy se standartní hra na banjo dostávala do nového stádia vývoje. Za otevření cesty k novým možnostem tříprstového  pickingu si Tony cení zvláště Billa Keitha a Lamara Griera. ‘Když jsem poprvé uslyšel Keithovo sólo v ‘New Camptown Races’, byl to úplně nový svět.’ Následujících deset let strávil cvičením a vstřebáváním melodických a rytmických obměn, které s sebou přinesli Bill Keith, Lamar Grier a Bobby Thompson, a začal si vytvářet svůj vlastní styl, plný barevných a nepředvídatelných zvratů. Na naléhání Harryho ‘Tershe’ Gilmora, kytaristy Down City Ramblers, nejvýznamnější syracusské bluegrassové skupiny, však také dřel skálopevný rytmus a precizní timing.

Za studií na Syracusské universitě již byl plně vytíženým místním hudebníkem, který svůj čas rozděloval mezi tři kapely, Down City Ramblers, Country Cooking a Country Granolu. Jak jeho myšlení a vkus překračoval hranice standartního bluegrassu, tíhly k novým hudebním souvislostem i jeho kapely, které, ač byly postaveny na bluegrassu a country, se plně oddávaly svým původním experimentům. S každou z nich jsou spjaty odlišné nové Tonyho hudební prvky.

V roce 1970 dokončil Tony studia na Syracusské universitě (jeho hlavní obor byly dějiny umění) a stal se profesionálním hudebníkem. V roce 1973 se přestěhoval do newyorského Bronxu, aby se mohl plně věnovat skupině Breakfast Special, která se jen tak tak udržovala nad vodou pro prosazování své nelíbivé fúze bluegrassu, country, disca, rocku a středovýchodní hudby. Po třech letech a nesčetných festivalech se Breakfast Special rozpadl a Tony Trischka se ocitl na Times Square, kde jako potulný muzikant hrál kolemjdoucím za pár šesťáků. Po večerech si přivydělával účinkováním v brodwayské show ‘The Robber Brideroom. Nyní sídlí v Brooklynu a je zaměstnán v samoobslužné restauraci. /1977/

ROZHOVOR S TONY TRISCHKOU: John ‘Zlostný Red’ Waltz : John: Kteří lidé tě ovlivnili?

Tony: Bill Keith a Lamar Grier, velkou měrou, rytmicky. Ze všech hráčů má právě on nejprogresivnější rytmiku. Mluvím zejména o synkopování. O nezvyklé práci pravé ruky. Myslím, že jsem převzal mnoho fíglů právě od něho a on říká totéž o Clarenci Whiteovi.

John: (překvapeně) Clarence White hrál na banjo?

Tony: Ne, na kytaru. Kentucky Colonels zřejmě hráli ve Washingtonu a Clarence a Lamar se spolu setkali. Lamar převzal mnoho Clarencových synkopací a použil je ve své vlastní hře. A to je myslím zrovna to, co z Lamara hraji.

John: Množství opožděných nebo, naopak uspěchaných úderů?

Tony: Správně. Jde o naprosté uvolnění a osvobození pravé ruky a někdy také o použití ukazováčku na nezvyklých místech. Ukazováček s tím má mnoho co do činění, hraje první hlas tam, kde bys správně čekal palec. Je trochu těžké to vysvětlit. Znám něco z teorie, ale většinou se k ní neobracím. Je to věc citu.

Peter Wernick: Tony Trischka je nejen skvělý a obdivuhodný hudebník, je také skvělý a obdivuhodný člověk. Jeho osobní kvality vás ovšem nečiní bezmocnými, jako to často dělá jeho banjová technika a představivost. Být příjemným a předvádět to nejlepší, co v něm je, se snaží za každých okolností.

Peter Wernick