Sonny Osborne

Vzrušující hudba, kterou vytvořili Scruggs, Reno a Stanley, rychle podnítila k aktivitě druhou generaci hráčů. Mezi nimi byl i mladík, který při modernizování bluegrassu sehrál velikou úlohu – Sonny Osborne.

Sonny se narodil 29. října 1937 v hornickém městečku Hydenu v Kentucky. V mládí byl přitahován country hudbou. To, že nežili daleko od Tennessee, umožnilo Osbornům vstřebávat hru kapel z Grand Ole Opry prostřednictvím rodinného tranzistoráku. Nadto Sonnyho otec, farmář a učitel, hrál na banjo stylem clawhammer. ‚Byly to ty krásné časy, které se už nevrátí‘, vzpomíná Sonny. ‚Táta seděl za stolem a hrál na banjo. Taky hrál trochu na housle a na kytaru. Vlastně jsme byli obklopeni nástroji, co se pamatuju.‘ V roce 1941 se rodina Osbornova přestěhovala na farmu poblíž Daytonu v Ohiu. Tam Sonnyho starší bratr Bobby objevil bluegrass (známý v té době ještě jako hillbilly). Bobby byl uchvácen zejména způsobem, jakým hrál Earl Scruggs ‚Cumberland Gap‘ a trochu jeho nadšení přešlo i na Sonnyho. Další podněty přidal Larry Richardson, banjista projíždějící Daytonem. Dal Sonnymu první příležitost slyšet i vidět tříprstový picking. ‚Moc mě to nezajímalo, protože tenkrát jsem se spíš viděl jako fotbalová nebo basebalová hvězda. Bylo mi jedenáct let. Ale tohle bylo něco jiného, tak nějak mě to zasáhlo, ten způsob, jakým ten člověk hrál.‘ Okouzlení se brzy přeměnilo v touhu po vlastním nástroji. Dokud ho otec odmítal vyslyšet, vynalezl vlastní způsob, jakým se učil po paměti, v duchu. Seděl například ve studovně a přehrával si Stanleyho sólo ve ‚Sweetharts In Heaven‘. Jeho otec však brzy ustoupil a tak si opatřil banjo a začal se učit. Když už hrál dovedněji než jeho učitel, obrátil se k deskám a rozhlasovým pořadům, aby sivybrousil techniku. ‚Tak jsem trávil svůj volný čas – u gramofonu. Hlavně se Scruggsovými deskami, protože ty vycházely stále. Nejednu z nich jsem úplně oholil.‘ Poslouchal nejen Scruggse, ale i hudbu Dona Rena, Larryho Richardsona a Rudyho Lyla, Monroeova banjisty ze začátku padesátých let.

Tehdy Bobby odešel z domu a Sonny za něho musel vykonávat farmářskou práci. Obvykle pracoval od rozbřesku do půlnoci a po návratu ještě dřel na banjo do půl páté. Tuto kúru naštěstí podstupoval jen krátce, neboť brzy dostal šanci hrát na několika místních podnicích. V létě 1951 dostal Sonny svoje první profesionální místo. Byla to krátká epizoda s Lonesome Pine Fiddlers. Kapela se skládala z jeho bratra Bobbyho, Jimmyho Martina a bratrů Clinchových, Ezry a Charlieho. Jenže v listopadu téhož roku odešel Bobby k námořnictvu a Sonny a Jimmy se vrátili do Ohia. Na podzim se Sonny vrátil na střední školu a do léta 1952 zůstal poměrně nečinný.

V červenci však odjel s Jimmym Martinem na osudný výlet do Monroeova countryového areálu v Bean Blossom v Indianě. Jeli tam Monroeovi předvést svoji okleštěnou skupinu skládající se z nich a Charlieho Clina. ‚Od Billa každou chvilku někdo odcházel a on pak šel a začal dělat s prvním chlápkem, který se mu namanul. A tak se ho Jimmy zeptal, jestli s ním může zase hrát (Martin byl členem Bluegrass Boys na začátku roku 1951) a Bill odpověděl, že jo. Potom se Jimmy zeptal, jestli s ním můžu začít hrát taky a on zase řekl: ‚Jo, klidně může.‘ Monroeovo náhodné rozhodnutí mělo hluboký význam pro chlapcovu budoucnost. Z lokálního muzicírování v okolí Daytonu najednou rovnýma nohama do profesionální hudební kariéry. A to vše ve věku čtrnácti let. Týden po výletu do Bean Blossom vyrazili Jimmy a Sonny v Jimmyho Chrysleru z roku 1940 do Nashvillu. Byla to jednotvárná cesta, měla ovšem i humorné okamžiky. ‚Vzali jsme stopaře, vojáka, a myslím, že mu byla pořádná zima. Vezli jsme ho nějakých pětasedmdesát mil a píchli jsme. Ten chlápek se dobrovolně nabídl, že vyndá pneumatiku a zalepí ji. Když to udělal, odešel do nedaleké hospody umýt si ruce. A Jimmy povídá: jeďme dál, a já na to: nemůžeme mu přece ujet, a Jimmy: vezli jsme ho pětasedmdesát mil a on nám za to spravil gumu, jsme si kvit. Odjeli jsme a píchli znova.‘

Poprvé v Nashvillu. Přijeli jsme do Tulane Hotelu, střediska nahrávací činnosti ve městě. Mnoho ze stálých členů Grand Ole Opry používalo tamější studia, mezi nimi i Bill Monroe. A opravdu během několika dnů natočil Sonny jako člen Bluegrass Boys osm skladeb, například ‚Footprints In The Snow‘, ‚In The Pines’ nebo ‚Little Girl And The Dreadfull Snake‘. Kupodivu to bylo poprvé, kdy Monroe slyšel Sonnyho hrát.

O pár dní později stál Sonny na jevišti Grand Ole Opry. ‚Na první věc, kterou jsem hrál v Grand Ole Opry, nikdy nezapomenu. Byla to Rawhide, a to je sakra těžký začátek pro patnáctiletý děcko. Kolena se mi doslova třásla. To víte, přešlapujete tam a okolo vás chodí Ernest Tubb, Hank Williams a Roy Acuff. Byl jsem vyděšený k smrti.‘ Sonny byl prostě ještě zelenáč. ‚Monroe míval spoustu špatných muzikantů a takový jsem byl i já. Vlastně jsem vůbec neuměl hrát. Byl jsem tenkrát pravděpodobně špatný i na jeho nároky. Neměl jsem žádnou šanci. Chyběly mi jakékoliv zkušenosti.‘

I tak to byl v Sonnyho kariéře obrovský skok dopředu. Když se po letní sezóně vrátil domů, dal se dohromady s Enesem Johnsonem a Carlosem Brockem, dvěma místními hudebníky, aby mohl natočit několik desek pro Gateway Records. Většina z nahrávek byly tzv. ‚covers‘ (kopie známých populárních hitů), které předtím natočili Flatt & Scruggs nebo Monroe. Ty potom byly rozesílány poštou na rozličné středozápadní rozhlasové stanice. Ironií osudu byla nejprodávanější Sonnyho vlastní skladba ‚Sunny Mountain Chimes‘. Bylo zřejmé, že jeho hudební kariéře nelze zabránit. A tak se Sonny rozhodl opustit desátý ročník a začít tak trochu nejistý život hudebníka. V dubnu 1953 se vrátil k Monroeovi s tím, že zůstává na neurčito. V září, když se Bobby vrátil z vojny, Sonny od Bluegrass Boys odešel a Osborne Brothers byli na světě. Zpočátku to bylo velmi soukromé sdružení, které se skládalo jen z obou bratrů. Sonny hrál na banjo a Bobby na kytaru a mandolínu. Zanedlouho (mezitím nahrávali další covers pro Gateway), v roce 1954, přišel Jimmy Martin a spolu natočili takové ‚klasiky‘, jako jsou dnes ’20-20 Vision‘ nebo ‚Save It, Save It‘ (RCA). Čím byla skupina lepší, tím více ji rozkládaly vnitřní rozpory a nakonec se skupina rozešla. Sonny se tím však ani v nejmenším netrápil. ‚Začal jsem si uvědomovat, že se Bobby stává jedním z nejlepších zpěváků pod sluncem a že to bude on, kdo nás nakonec dostane do Grand Ole Opry, což byl náš cíl.‘ Těch deset let, kterých to trvalo, nebylo zrovna snadných.

Po krátkodobém pobytu v Západní Virgínii se Sonny a Bobby vrátili do Daytonu, aby si to rozdali s tímto drsným a uzavřeným krajem. V této oblasti působil i Red Allen a v roce 1956 se tito tři rozhodli spojit síly. Ačkoliv se rychle vypracovali ve vynikající kapelu, místní necivilizovanou čeládku jejich hudba vždycky neuspokojovala. ‚Red se do toho dostal jednou v noci. Nějakej chlap ho praštil a Red popadl pivní sklenici tak do poloviny plnou piva a trefil s ní toho chlapa do nosu. A ten starej blázen přišel s ofačovaným nosem příští noc znovu. Musels mu zahrát, jak chtěl.‘ Naštěstí se vše brzy obrátilo k lepšímu. Skupina podepsala smlouvu s MCM Records a s WWVA Jamboree.

První hit skupiny Osborne, Osborne a Allen byla ‚Ruby‘, písnička charakteristická Bobbyho křišťálovým tenorem a Sonnyho v D laděným reubenovským banjem. I když potom měla skupina u firmy otevřené dveře (absolvovali například turné s tehdy šíleně zbožňovaným Johnnym Cashem), firma lisovala jen omezený počet desek bez ohledu na poptávku. Byl to důsledek neochoty riskovat s country skupinami v době rostoucí popularity rock’n’rollu. Sonny, Bob a Red nicméně pokračovali v natáčení a v roce 1958 vydali ‚Once More‘, skladbu, která jako první představuje pozdější typický osbornovský vícehlas – Bobbyho první hlas jako nejvrchnější, baryton a tenor teprve pod ním. Red Allen poté skupinu brzy opustil a název se zjednodušil na Osborne Brothers.

Svými vystoupeními na Antiochově universitě se Osborne Brothers stali první bluegrassovou skupinou, která kdy hrála pro universitní posluchačstvo. Už toto napovídalo mnoho. V roce 1963 podepsali smlouvu s Decca Records a ta se nakonec proměnila v dlouho očekávaný pořad v Grand Ole Opry. Současně s přestupem k Decca Records přišla i změna charakteristického soundu kapely. ‚Měl jsem  jednu věc, která se jmenovala ‚Up This Hill And Down‘. Ta nám otevřela dveře k discjockeyům. Nebyl to totiž jen bluegrass. Byl v tom kousíček blues i kousíček rocku.‘ I když z toho nebyl veliký hit, přinesl s sebou uznání odborníků. A nato v roce 1967 vyšel jejich ‚obr‘ – Rocky Top. Osmdesáti tisíci prodaných kopií v prvním měsíci byl dovršen jejich úspěch.

Brzy se na jejich albech začaly objevovat steelkytary, klavír, a dokonce i smyčce. A tradicionalisté zaútočili, že se Osbornové zaprodávají. Aby je teprve urazili, zelektrizovali Sonny a Bobby své nástroje, aby stačili hlasitějším countryovým skupinám na amfiteátrových monstrkoncertech. Během této doby měl Sonny uzamčen okraj rezonátoru, aby udržel podrobnosti svého nápadu v tajnosti. Poté byl k seznamu jejich novátorských počinů připsán i další Sonnyho patent, šestistrunné banjo. ‚Přemýšlel jsem o tom asi od sedmašedesátého roku, protože mě vždycky trápilo, že některé věci nemůžu zahrát tak, jak se patří. Že se hlubokému tónu musím vyhnout nějakým fíglem o oktávu výš. A tak jsem tam přidal strunu.‘ Tažení obhájců pravé víry zatím kuminovalo. V celkem pochopitelném podrážděném stavu vypálil Sonny tento dopis pro Bluegrass Unlimited:

‚Jestliže jsme vinni tím, z čeho nás žalujete, to znamená zavržením bluegrassu, zahodíme svá banja a mandolíny a vezmeme si housličky a trumpety!!! a to bude konec bluegrassu. (Nemyslím tím jen Osborne Brothers, mluvím o všech, kterým jde o tu stejnou věc jako nám.)

Je jedno, jak ji ochucujete, vaříte, fluorizujete, čistíte, dáváte do lahví, děláte sifon, kávu, čaj, led nebo jak jinak ji použijete – voda zůstane vodou. A stejně tak je to s kytarou, banjem, mandolínou, houslemi a basou – je to fuk, bluegrass zůstane bluegrassem.‘ Nakonec Osbornové bojovali na dvou frontách. Zatímco se pokoušeli otevřít oči lidem z bluegrassového světa, současně se bili za to, aby dostali bluegrass do pop-countryových žebříčků. Ta druhá bitva byla velmi těžká, ale přinesla jim konečně finanční zabezpečení a mohli nechat kruté zájezdové dřiny, se kterou se většina bluegrassových muzikantů musí smířit na celý život. ‚Dvě stě devadesát jeden ticíc mil za dvacet šest měsíců. To byl rok ’70 a ’71. Víte, nejhorší na tom je ta únava. Hráli jsme na koncertech, na kterých jsme soupeřili s největšími jmény countryové hudby. Na všech obřích show je nejlepší uzavírat první polovinu, protože tehdy opravdu každý poslouchá. A my jsme se dostali tak daleko, že jsme toto místo měli předem vyhrazeno na všech. Proto jsem tak pyšný na to, co děláme. Hráli jsme jejich hru a oni za to na nás byli hodní. Ale my jsme je v té jejich hře porazili. A to za to stálo. Mám rád boj. Ale ten už je skončen a to je dobře, protože teď už můžeme hrát to, co chceme.‘

Tony Trischka