Hledání vlastního stylu

Lester Flatt: Jednu věc jsem se v této branži brzo naučil: vypracovat si charakteristický zvuk jak své kapely, tak svého hlasu. V bluegrassu je hodně lidí, které znám léta, ale při poslechu jejich desky si musím počkat, až co řekne discjockey. Ale to, myslím, není náš případ. Ale přece jen několik výjimek pozná, o koho jde, před tím, než zazpíváš první slova. Člověk tady musí dávat něco ze sebe. Je těžké vysvětlit, co to je. Děláte to podvědomě a obvykle nemůžete sami říct, zda se vám to daří. Radím vám, nikdy nikoho do detailu nenapodobujte. Pokuste se do své hudby i zpěvu dostat co nejvíc sebe. Časem jsem zjistil, že tohle je v naší branži cennější, než cokoli jiného.

Ralph Stanley: Všem bych poradil, aby se snažili mít svůj charakteristický sound a nesnažili se nikoho napodobovat. Když lidé chtějí slyšet ‚Blue Moon Of Kentucky‘, chtějí to od Billa Monroea. Když chtějí ‚Man Of Constant Sorrow‘, musí to zpívat Ralph Stanley. To, co zazpíval Elvis Presley, je něco jiného. Nemá to s Billem Monroem nic společného. Když slyšíte Elvisovu verzi, nikdy byste neřekli, že tu Billovu někdy slyšel. Objevil se s vlastním pojetím a prodal milióny té desky poté, co jich milióny prodal Bill. A zase se může objevit mladá skupina a nahrát ji znovu. Ale musí to udělat po svém, vlastním stylem. Jak si může někdo vypěstovat vlastní styl? Můžu vám poradit jen jednu věc. Sednout si a dřít, dokud se vám to nepodaří. Můžete při tom strávit spoustu večerů a prosvítit hodně elektřiny. Ani se vám to nakonec nemusí povést. Je to spíš věc přirozeného nadání.

Co je to ‚Stanley sound‘?

Keith Whitley: Je to Ralph sám. Na pódiu zpívá přesně tak, jak mluví dole pod ním. Jeho hudba je jako on. Prostá a zemitá. Zcela přirozeně má styl, který se lidem líbí.

Jim McReynolds: Vždycky jsme se snažili odlišovat se od Billa Monroea a od kohokoliv jiného. Když někoho napodobujete, dočkáte se obvykle hodnocení typu: ‚Kamaráde, ta vaše kapela je vážně dobrá, zníte skoro tak dobře jako Bill Monroe.‘ Tímhle si moc nepomůžete, budete vždycky druzí za někým. Vždycky jsme se snažili sjednat si postavení jako Jim & Jesse & The Virginia Boys. Takže ať jsme udělali cokoli, lidi si pomysleli, aha, to Jim & Jesse a nezpívají písničky někoho jiného. To je důležité pro jakoukoli činnost, pro jakéhokoli umělce, získat vlastní hit, kterým přitáhnete fanoušky. Pak, když se objevíte na jevišti, začnou halekat o vaše písničky, a ne o písně někoho jiného. To je jeden z příjemných pocitů, které provázejí naši práci.

Keith Whitley: Hraji a zpívám tak, jak je mou přirozeností, jsem sám sebou. Už se nesnažím napodobovat nikoho, teď, když zpívám s Ralphem (Stanleym). Hodně lidí by si mohlo myslet nebo předpokládat, že se snažím napodobovat Cartera. Ale opravdu to tak není. Jen se snažím zpívat tak, aby to šlo dohromady s Ralphem, ovšem dělám to po svém. Zajímá mě jen, jak nám to zní dohromady. Nechci zpívat jako někdo jiný, obout si cizí boty nebo zabrat něčí místo.

Peter Rowan: Dlouho jsem pořád někoho napodoboval. A Bill říkával: ‚Říká se, že hraješ celkem dobře na kytaru, a taky se říká, že zpíváš trošku jako já. Tak to není v pořádku.‘ Chtěl mi tím říct, že člověk musí mít svůj vlastní výraz. Teď už se za každou cenu nesnažím, aby to, co zpívám, znělo jako bluegrass. Chci, abych to byl jen já. Někdy se člověk do hudby ponoří tak hluboko, že zní úplně jako nástroj. Je to stav, kdy vámi prochází duše té skladby, i když vy o tom vůbec nepřemýšlíte. Je to krásná věc. Ale dokud se to nenaučíte, je smutné na to myslet. A jak se to naučíte, přestane vás to zajímat. Přesně tak to má být. Myslím si, že osobní styl najdete tehdy, když o něm ztratíte povědomí.

Hazel Dickens: Je to to hlavní. Hrála jsem jednou na basu u Greenbriars a hlavní hvězdou programu byla Joan Baez. My jsme byli jen malá skupina. A pamatuji si, že jsem stála s Bobbem Yellinem a poslouchala Joan a myslela si, bože, měla bych zpívat jako ona. Chtěla jsem to proto, že ji poslouchali ostatní, že měla všdycky hromadu posluchačů a všechno. Ženy nejsou dost odvážné, aby se pustily do něčeho nezvyklého, do zpívání bluegrassu, aby zněly tak, jako kurážný venkovan. Neuvidíte moc těch, které písničku vykřičí. Budou zpívat příjemně, ale nebude to ono. Není to ženské.

Charlie Waller: Nenapodobuji nikoho. Ze začátku jsem to dělal, ale uvědomil jsem si, že snažit se být někým jiným nemá cenu. Tak jde člověk dál a hledá vlastní výraz. Jako někdo jiný zní vlastně každý, protože každý začínal pod něčím vlivem. Když ale dál kráčí po správné cestě, snaží se být sám sebou. Kdybych uměl písničky Billa Monroea a Ralphyho Stanleyho zazpívat lépe, než jak to doposud děláme, třeba bych je pak kopíroval. Ale já nejsem ten typ. Umím je zazpívat, ale myslím si, že by lidé měli dělat to, co nejlépe dovedou.

Peter Wernick