Eric Weissberg a Marshall Brickman

Eric Weissberg žije v newyorských nahrávacích studiích. Kdykoli někdo potřebuje nahrát banjo, kytaru, steelkytaru, mandolínu, kontrabas, dobro nebo housle, zavolá nejprve jemu. Nejznámější je ovšem svým banjem. Hraje na něj koneckonců mnohem déle, než většina současných bluegrassových hráčů. A za ta léta měl na mnoho z nich silný vliv.

V první polovině šedesátých let natočili on a Marshall Brickman společně dvě desky, které ovlivnily další osudy bluegrassového banja: Folk Banjo Styles a New Dimension in Bluegrass, nedávno přejmenovanou na Soundtrack From Deliverence (u nás je znám výběr z obou nazvaný Duelling Banjos). Folk Banjo Styles obsahuje jedny z prvních příkladů dvojhlasé melodické hry na banjo vůbec (např. Devil’s Dream) a album New Dimensions In Bluegrass je ještě revolučnější v tom, že totiž obsahuje několik pro bluegrass šokujících (na tehdejší dobu) akordových kombinací, plus ještě nové experimentální aranže starých známých skladeb (např. Farewell Blues).

Obě tato alba ukázala nové výrazové možnosti banja a přiblížila ducha melodické hry širokému okruhu posluchačů. Eric Weissberg se zde jeví jako stylisticky konzervativnější než Marshall. Ačkoli melodiku bezchybně ovládá, volí raději Scruggse. Marshall je evidentně ovlivněn jím a Billem Keithem, jejichž styly však posléze zavrhuje a věnuje se experimentování. S ohledem na dobu, kdy hrál (šedesátá léta), byl hodně vpředu. I dnes zní jeho hudba svěže a nově.

Rozhovor s Ericem Weissbergem:

Tony: Za jakých okolností jsi se začal poprvé zajímat o banjo?

Eric: Pete Seeger. Měl jsem přítele, který se učil na banjo a na kytaru, a když přijel k nám, vždycky mi pár věcí ukázal. Pak jsem jel na tábor, kam jako host přijel Pete Seeger. Snažil jsem se něco odkoukat. Tehdy to bylo poměrně snadné. Hrál fraillingem, nevypikovával. Picking byl tehdy velice vzácný. Takže jsem do dvanácti nebo do třinácti hrál fraillingem. Ale chodil jsem na vyšší střední školu a hrál jednou ve smíšeném programu na housle ‚square dances‘. Kluk vedle mě hrál na banjo. Byl o tři roky starší než já a jmenoval se Mike Steig. Byl synem toho karikaturisty Steiga. Hrál tříprstovým stylem, což jsem nikdy před tím neslyšel. Od té doby jsem už na housle nezahrál ani tón. Nechápal jsem co se to se mnou děje. Hrál o kousek výš, na jakémsi praktikáblu, a jeho banjo bylo těsně vedle mého ucha. Pokoušel jsem se k němu dostat, aby mi ukázal, jak se to dělá, ale nepodařilo se mi to. Něco jsem se dozvěděl od jeho přítelkyně Diny; ten základ – ukazovák, prostředník, palec. Znáš to. Pak jsem šel domů a za příštích pět let jsem své rodiče přivedl málem do blázince. Objevil jsem zkrátka krámek, kde byli k dostání Flatt & Scruggs a občas i deska Dona Rena. Ten krámek byl na rohu 4. a 14. ulice a jmenoval se Berliners. Malinké papírnictví s prodejem desek. Droboulinké. Ale mělo hudební koutek. Chodíval jsem tam v pondělí a v pátek, abych se podíval, nemají-li něco nového. První Scruggsova deska, kterou jsem si koupil, byla ‚I’ll Stay Around‘. Přinesl jsem ji domů, spustil gramofon a říkal si, že není možné, aby tohle všechno zahrál jediný člověk.

Tony: Jak jsi věděl, že máš poslouchat právě Scruggse?

Eric: Dina nebo Mike mi řekli, že je to Scruggsův styl. Scruggs, to je tajemné slovo. Napřed jsem si myslel, že je to nějaký odborný termín, strojnický nebo chemický. Začal jsem hrát víc a víc. Nehrál jsem první hlas palcem, ale zejména ukazovákem, protože jsem zaboha nemohl dešifrovat, jak to tam správně hraje. Na osmasedmdesátku to bylo těžké zjistit, a když jsem zpomalil na třiatřicítku, musel jsem přeladit. Sedával jsem před gramofonem hodiny a hodiny. Tak jsem se učil. Tam někde začal můj vzestup. Ale to už pomalu začínal devětapadesátý rok a s ním i první Folk Festival v Newportu, na kterém jsem hrál na basu s Leonem Bibbem. A teď ti řeknu, co mi vyprávěl Bill Keith. Na těchto prvních festivalech se v noci chodilo na pláž a hrálo se u ohňů a Bill mi říkal, že jsem byl první, koho zblízka viděl hrát na banjo. Poslouchal, jak hraji, a tak se k tomu dostal. Pro mnohé lidi jsem byl první, koho slyšeli pikovat třemi prsty. I pro Marshalla Brickmana. Slyšel mě, když mi bylo patnáct, na nějakém večírku nebo na něčem podobném.

Tony: Jak jsi potkal Marshalla?

Eric: Původně jsem se s ním neznal. Měli jsme společné kamarády. Patřil do jiné party. Ale když jsme se poznali, padli jsme si okamžitě do oka, protože se taky zajímal o banjo. Na počátku šedesátých let, dříve než Bill, jsem se pomalu začal pokoušet o polomelodické pasáže. Nehrál jsem melodicky celá sóla. Používal jsem melodiku jen v krátkých riffech.

Tony: Přišel jsi na ně sám?

Eric: Ano, chtěl jsem v určitých okamžicích vyhrát každý tón melodie, a tak jsem si to vyhledal. Ale vždycky jen nanejvýš šestnáct tónů a pak zpátky ke Scruggsovi. Pak jsem přibližně v jedenašedesátém roce u přítele potkal Billa. V té době už začal Bill pracovat na svém vlastním stylu. Když jsme já a Marshall skončili, zahrál Bill něco sám. Byl to ‚Salty Dog‘. Ohromující. Zahrál to celé melodicky a všichni jsme začali vyvádět jako potrhlí. Hlavně tohle inspirovalo mě a Marshalla. Plně uznávám Billa, protože celou věc dovedl až do konce. Je legrační, co všechno se děje na různých místech nezávisle na sobě. Nikdy nezapomenu, jak jsem začal hrát melodii jakoby tenorovým stylem, palcem a ukazovákem na jedné struně. A Reno začal hrát to samé ve stejnou dobu. A vydal s tím desku zrovna tehdy, když jsem se do toho začal vpravovat. Myslím, že to bylo ‚Follow The Leader‘. Oba jsme to vlastně vymýšleli současně. Tak ke konci padesátých let. Přišel jsem na to sám, a když jsem pak uslyšel desku, jen jsem si povzdechl, páni, to je ono. Marshall se pro Billův styl nadchnul více než já. Já to rád poslouchám, rád jsem na tom částečně pracoval a rád poslouchám Billa, je vynikající. A rád jsem to tenkrát hrál. Já a Marshall jsme nahráli spoustu věcí spolu v terciích. Myslím, že to tak nikdo před námi nehrál. Použili jsme to v Devil’s Dream. Dva lidé hrající melodiku. Potom, co jsme udělali ‚New Dimensions‘, jsem se do toho vpravil o trochu víc. Přináší to uspokojení, ale je to velice těžké. Chce to obrovské soustředění a dobrou paměť. Ale něco mi na tom vadí.  Nejraději poslouchám Earla. To je to pravé. V roce 1959 jsem odešel na Julliard studovat klasický kontrabas.

Tony: A co Marshall?

Eric: Ukončil Wisconsinskou universitu a šel Julliard a jako hlavní obor si vybral skladbu.

Tony: Hrál na něco jiného kromě banja?

Eric: Hrál na klavír, na akordeon, což nikdy nepřiznal, a trochu na trubku.

Tony: Pověz mi, jak to bylo s ‚Dueling Banjos‘?

Eric: Začalo to telefonem. Zeptali se mě: Znáte ‚Duelling Banjos‘? A já jsem odpověděl, že znám. Řekli mi, že to potřebujou natočit jako hudbu k filmu. Tak jsem vzal Steva (Mandella) a šli jsme si to probrat s ředitelem. Ten nám vyložil, jak si to představuje. Pak jsme šli do studia a dvanáctkrát to natočili v nepatrně rozdílných časových délkách. Moc se mu to líbilo a požádal nás, abychom dotočili zbytek. Tak jsme se příští víkend do Atlanty vrátili a hráli jsme ‚Duelling Banjos‘ tak dlouho, dokud to vydržely naše uši.

Tony: To Boorman, ředitel. Říkal: Tak tohle bude hit. Pustili to ven jako propagační snímek ohlašující film. A lidé se začali ptát: Vyšlo to na desce nebo ne? Doneslo se to k Warner Brothers a ti se rozhodli povolit vydání regulérní desky. Kdo mohl tušit, že z toho náhodného setkání vzejde tolik peněz?

Tony Trischka