Don Reno

Ačkoli bývá Earl Scruggs označován jako otec bluegrassového banja, kdyby se neschylovalo ke druhé světové válce, hráli bychom možná všichni Renovým stylem. Stalo se to na sklonku roku 1943, kdy přijel Bill Monroe se svou pojízdnou stanovou show do Spartanburgu v Jižní Karolíně, Donova rodiště. Po představení se Don a Bluegrass Boys sešli v pokoji místního hotelu a Monroe byl očividně Renovou hrou unešen – nabízel mu místo. ‚Řekl jsem mu, že jsem se dobrovolně přihlásil do armády a kdyby mě nevzali, že bych k němu šel. Jenže mě vzali. Mezi tím byl z několika důvodů vybrán Scruggs a začal s Billem, tuším v pětačtyřicátém, vystupovat.‘ Jelikož oba, Don i Earl hráli podobným stylem, byla to šťastná náhoda, že veškerá sláva padla na Earlovu hlavu. Ale vraťme se kousek zpátky …

Don se narodil 27.února 1927. Když mu bylo pět let, projevila se jeho přirozená náklonnost k banju.

‚Když mě bylo pět let, měl můj bratr kapelu a ta se scházela u nás doma. Když dozkoušeli a šli se navečeřet, odložili nástroje. Zpočátku jsem se jich bál dotknout, ale jednou jsem konečně sebral dostatek odvahy, zvedl banjo Leonarda Snydera a k vlastnímu úžasu jsem již za pár vteřin vyhrával ‚May I Sleep In Your Barn Tonight Mister‘.

Od tohoto nadějného začátku začal Don hrát v té době oblíbenou dvouprstovou technikou. Nicméně v roce 1938 potkal Snuffyho Jenkinse a začal hrát třemi prsty.

‚Sháněl jsem Snuffyho po různých školách, chtěje mu říct, že se učím hrát. Začal se o mě k mému velkému překvapení velice zajímat a poradil mi, abych přidal i třetí prst. Ještě před tím, než jsem jej poprvé slyšel, už hrál ‚Cumberland Gap‘, ‚Sally Goodin‘, ‚Dear Old Dixie‘. (Tohle je zajímavé, neboť Earl natočil ‚Dear Old Dixie‘ až v padesátých letech a sklidil uznání i jako autor). Scruggs měl za to slávu, ale já jsem slyšel Snuffyho Jenkinse hrát ‚Dear Old Dixie‘, když jsme já a Scruggs byli ještě malí kluci. Earl neprojevil nikdy Snuffymu uznání, což mě z jednoho důvodu velice mrzí. Smith Hammett toho nikdy tolik neuměl. Scruggs ho chválil, no dejme tomu, za koňský trysk na banjo, ale nezlobte se, v tomhle není moc uznání. Jenže Jenkins hrál ‚Cumberland Gap‘ čistěji než já a Scruggs potom, co jsme se stali uznávanými banjisty. Snuffy vždycky působil jen ve dvou státech, v Severní a Jižní Karolíně, takže se mu přirozeně nedostalo světového ohlasu, jako mě a Scruggsovi. Možná, že to teď vypadá, jako bych cítil ke Scruggsovi hořkost, ale tak to není. Byli jsme vždycky dobří přátelé a já jsem si ho vždycky velice vážil.‘

Na začátku čtyřicátých let na sebe Don i Earl skutečně narazili a Don si myslí, že jím byl Earl dokonce poněkud ovlivněn. ‚Znal jsem Earla. Earl začal později, než jsem já začal hrát profesionálně. Navštěvoval studio ve Spartanburgu, kde jsem dělal, a sledoval náš pořad. Posléze mi Earl řekl, že sám hraje na banjo. Byl tenkrát mladíček. Byl to přibližně rok 1942. Tenkrát mi Snuffy prodal starého Mastertone – Gibsona a Earl ho se mnou zkoušel vyměnit za svůj Sears & Roebuck. Nic takového jsem nechtěl, ale dotíral tak dlouho, že jsem v osmačtyřicátém podlehl a vyměnil ho. Donova první profesionální zkušenost se datuje do roku 1940, kdy mu bylo dvanáct let. Hrál tehdy s bratry Morissovými, Wileyem a Zekem. Jejich skupina měla už náznak standartního bluegrassového obsazení s hravou kytarou, mandolínou, houslemi, banjem a basou (nebylo to ani dva roky po tom, co Bill Monroe přibral banjo do své kapely Bluegrass Boys). Pak Don dostal nabídku od Arthura Smitha. Přijal ji a jeho místo u Morris Brothers zaujal Earl.

Ke konci roku 1943 odvedli Dona do armády. Chvíli sloužil u kavalerie v Kansasu, a pak na takových exotických místech, jako je Barma a Bombaj. Když se vrátil, zjistil, že Earl dělá s Monroem. ‚Dokud to nebylo zjevné, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale vlastně mi prokázal laskavost. Donutil mě změnit styl. Když jsem se vrátil do civilu, každý mi říkal, že hraji jak Scruggs. Tak jsem začal hrát svým vlastním stylem, single stringem, dvojitými tóny a s pomalými skladbami. Tenkrát na banjo nikdo nehrál pomalé věci ani dvojitý roll. Krk od banja jsem znal jako své boty. Druhá, třetí a čtvrtá struna je stejná jako na kytaře a první je vzdálená dvě políčka od stejné kytarové. Tak si to můžete vypočítat. Změnil jsem styl také proto, že jsem chtěl hru na banjo zmodernizovat. Představoval jsem si, že budu na banjo hrát i jiné věci než ‚Old Joe Clark‘ nebo ‚Sally Goodin‘. Banjo bylo tenkrát známé jen na Jihu a já ho chtěl dostat přes hranici i na Sever.‘

Tato myšlenka přivedla Dona k populární hudbě dvacátých, třicátých a čtyřicátých let. ‚Poslouchal jsem všechny, Glenna Millera, toho jsem měl nejradši, Guye Lombarda, no všechny z nich, Bennyho Goodmana, jejich westernové obdoby, Boba Willse, Sons Of The Pioneers, každého, kdo byl na desce nebo kterého jsem slyšel v rádiu. A vždycky, když jsem slyšel něco nového, snažil jsem se zapamatovat si to a uplatnit.‘ Na jaře roku 1948 dostal Don konečně šanci hrát s Monroem. Byla to dobrá příležitost, znamenalo to ovšem, že musel pověsit svůj styl na hřebík a hrát tradičnějším stylem, jak to Monroeova hudba požadovala. ‚Jednou v sobotu večer jsem vyladil Grand Ole Opry a protože jsem Earla neslyšel, domyslel jsem si, že odešel. Tak jsem vyrazil do Nashvillu, jenže Bill odjel do Taylorsvillu do Severní Karolíny, kde jsem ho taky v pondělí v noci zastihl. Earl s ním nebyl a tak jsem šel do zákulisí, naladil si banjo a šel za ním na pódium, protože jsem věděl, že hledá banjistu, který hraje jako Earl a protože jsem věděl, že je jich velmi málo. Jediní, které jsem v té době znal, byli Snuffy, Hoke (Jenkins, Snuffyho synovec), Earl a já sám. Tak jsem začal hrát s Billem. Pochopitelně tak, jak chtěl on, a to nebylo nic pro mě.‘ Don zůstal s Monroem asi dva roky. Pak se vrátil do Greensvillu (Jižní Karolína). Tam dal dohromady Tennessee Cut-ups, skupinu, v jejímž čele stojí dodnes. Cut-ups se stěhovali dva roky. Nejprve do Roanoke, potom do Wheelingu v Severní Karolíně a nakonec zase zpátky do Jižní Karolíny. Tam přibral roku 1951 jako společníka dlouhého a hubeného Reda Smileyho. ‚Byli jsme tehdy obrazně řečeno v táboře bezvýznamných a Jižní Karolína je chudá země na všechno, i na organizování kapely. Lidí je tam málo a peněz taky. Tak jsme se po natočení šestnácti desek pro firmu King na jaře 1952 rozešli. Rozpadli jsme se, myslím, po šestnácti týdnech. Kdybychom to vydrželi ještě šest týdnů, bylo by všechno v pořádku. ‘I’m Using My Bible For A Roadmap‘ byla jedna z našich největších desek.‘

Špatné časy přiměly Dona k návratu k Arthuru Smithovi, který působil v Charlotte v Severní Karolíně. V roce 1955 natočili originální verzi ‚Feuding Banjos‘, což je skladba, ze které se později vyklubala ‚Theme From Deliverance‘ (Dueling Banjos) Erica Weissberga a Steva Mandella a výsledné zmatky právních sporů. Toho stejného roku se poptávka po Reno & Smiley zvýšila jako důsledek jejich nahrávací aktivity u firmy King. Rozhodli se, že budou spolupracovat. Tuto novou podobu Cut-ups, nejprve se základnou v Richmondu a později v Roanoke, představoval John Palmer z původní skupiny a Mack Magaha na housle. Kromě toho, že se stali jednou z nejproslulejších bluegrassových skupin všech dob, byli plodní i jako autoři nových skladeb (mnoho jich napsal sám Reno). V únoru 1965 se Don a Red rozešli kvůli Redovu křehkému zdraví. Ke kytaře přešel Bill Harrell a ve skupině zůstal, i když se Red na krátký čas před svou smrtí v roce 1972 vrátil. Nyní se s Edem Ferrisem na basu a s Buckem Ryanem na housle mají Don a Cut-ups stále k světu.

Tony Trischka (1977)