Carl Jackson

Na živých vystoupeních s Jimem & Jessem, Glenem Campbellem a na svých sólových albech se Carl ukazuje jako jeden z nejsolidnějších a nejoddanějších melodických banjistů v bluegrassu. Má smysl pro rytmus a umí být vynalézavý i se zcela bigotním lidovkovým materiálem.

Na banjo začal Carl hrát, když mu bylo devět let, a absolvoval čtyři nebo pět lekcí u člověka jménem Bud Rose. ‚Bydlel jsem v Mississippi a on v Alabamě. Dvakrát nebo třikrát týdně jsem procestoval přibližně šedesát mil. Nejzajímavější věcí, kterou se u Buda naučil, byl důraz na nejasnou a rytmicky přesnou hru. ‚Když jsem začal poprvé hrát, přikazoval mi: Čistě. Nikdy nehraj rychle to, co nezvládneš pomalu! Od té doby jsem vždycky, když jsem něco napsal, hrál tu věc tak dlouho, dokud jsem ji bezchybně hrál pomalu a pak teprve přidal rychlost.‘ Po krátké době se Bud odstěhoval a Carl byl nucen hrát a učit se podle desek.

Dokud neobjevil Billa Keitha a Bobbyho Thompsona, poslouchal ponejvíce Earla Scruggse a Allane Sheltona. ‚Chromatiku jsem se začal učit, když jsem hrál u Jima & Jesseho (ve věku 17 let) a pokud si dobře vzpomínám, tak první skladba, kterou jsem se naučil, byla Keithova verze ‚Devil’s Dreamu‘. Stylově to byl pro Carla radikální zlom. Od té doby se stal výhradně melodickým hráčem. ‚Občas to na mě skutečně přijde, chuť zahrát si Scruggse. Dávám ale přednost čisté melodice. Miluji ji.‘

Tony Trischka