Butch Robins
‘Za jeden rok jsem postoupil až neuvěřitelně vysoko, z hlubin nefalšované osudové bídy až k tříměsíčnímu turné a Leonem Russelem a Revivalem. A pak měsíc v Las Vegas s Harry Jamesem. Skupina, ve které jsem hrál, byla součástí jeho show. Tak nějak mě to ponižovalo, ten bezduchý stereotyp. Bylo to normální teplé místečko řízené počítačem. To stejné každou noc, nikdo nejamoval, protože to nebylo ve smlouvě. Ta samotná byla ovšem výhodná. Bylo to ubíjející. Ale na druhé straně to byl dobrý trénink. Pravděpodobně to bylo v dvaasedmdesátém. Tenkrát mi každé nové místo přineslo nový zážitek. Jako když jsem odešel od Leona Russela. Začal jsem hrát s Buckem Whitem a to mě posadilo na zem z výšin rock’n’rollu. Hrát s Buckem je těžké, protože Buck, to je sama hudba. Ale také možnost prožít s ní neuvěřitelné okamžiky. Bylo to prostě fantastické, ty výšiny ukojení dosažené s ním.
Toho roku jsem začal hudbu poslouchat víc než kdykoli předtím. Snažil jsem se dostat ke Clarencovi a Rolandu Whiteovým. Byli zrovna ve Švédsku a já jsem zaslechl, že Allan Munde s nimi pravidelně nedělá. Clarence ze sebe vydával neuvěřitelné množství energie. Byl to pravý básník tónů. Opravdu jsem se na oba těšil, jenže týden před mým nástupem Clarence zemřel.’
‘Pak jsem začal dělat se Samem Bushem, Courtneym Johnsonem a Curtisem Burchem. Byl jsem zrovna v takovém rozpoložení, ve kterém člověk cítí hudbu uvnitř. Hráli tvrdě, každý z nich, a naučili mě, jak to, co je ve mně, dostat ven do mé hry. Předtím jsem se vždycky snažil hrát jen jako někdo jiný.
Revivalové mě naučili poslouchat. To znamená poslouchat nejen sebe samotného. Jak byli tvrdí, tak každý rozdával sám sebe, ctili se navzájem a dávali si naprostou volnost. A dvakrát nebo třikrát se stalo, že každý z nich, oproštěn od všech vedlejších strastí, vydal ze sebe úplně všechno. Ty večery jsme byli navzájem tak spjatí a uvědomovali jsme si a ctili jeden druhého, takže jsme poznali, co to znamená hrát v naprosté jednotě s tím, co hrají ostatní. Byly to nádherné okamžiky v mém životě a byly doby, když jsme odcházeli z jeviště a já jsem se třásl. To jsem dosáhl naprostého si uvědomění hudby.
‘Curtis Burch by mohl být Vassarem Clemensem hráčů na dobro. Je totiž takový kouzelník, že dokáže, aby s ním dobro rozprávělo.’ ‘Jednou na vánoce jsem potkal Jimmyho Martina a ten toho o hře na banjo ví strašně moc. Většina z toho, co umí J. D. Crowe, je právě výchovou starého Jimmyho. Přísahámbůh, naučil mě, jak plynule udržet sled rollů za sebou. Bylo to sice něco, o čem jsem věděl hned od začátku a konkrétní podobu jsem nosil v hlavě. On mi však ukázal, jak toho docílit, jak udržet ten sled, jak skloubit melodiku s jednoduššími technikami. Byl také první, kdo mě něco doopravdy naučil o drivu.
Chci dát najevo, že jsem zde a že jsem tvořící bytost. Snažím se odhalit své nitro. A na světě existuje jediná věc, která v sobě spojuje všechno to, co chci rozdávat svému okolí, a to je má hudba. Je málo být jen hlas, kterému lidé naslouchají, a hrát jim a malovat. Chci jim dát hudbu, která je živá, která se snaží přemýšlet o tom, kde hledat tu špetku navíc ke svému nivó, se kterou se můžeš natáhnout a dotknout se duše. To je to, co chci dát posluchačům a o tom přemýšlím.’
‘Sledujte Monroeovy nohy, jak tancuje, sledujte ten rytmus v jeho těle. Jak je majestátní, jak je pevný. Jak je vysoký. Ta síla. Čím jsem starší, tím víc mě přitahuje. Tak síla a přesvědčivost, dokonalá přesvědčivost. Spojuje v sobě to nejlepší, všechnu energii a mládí znásobené zralostí a moudrostí věku. Když se tohle všechno spojí dohromady, plodí to hudbu.’
‘Earl Scruggs hraje neskutečně krásně, opravdu čisté a jednoduché linky, které hrál vždycky. Ale jsou zralejší a bohatější. Víš, je tam víc tónu, zajímá se o něj hlouběji. To soustředění se na barvu tónu sice ořezává vlastní hru, ale násobí jeho bohatost a plnost. Dostává ze svého banja úžasný zvuk. To není jen mikrofonem. Víc toho člověk dokáže pravou rukou. Já jsem byl vychován v přesvědčení, že na pravé ruce záleží všechno. Jakou sílu do ní můžeš vložit a jakou to potom má šťávu a říz, drive. Přišel jsem na to, že musím sáhnout až na dno svých sil, ke všemu, co ve své ruce mám. Jestliže jsem měl někdy s některou skladbou úspěch, vždycky mě bolela ruka, úplně jsem ji oddělal.Vydal jsem ze sebe všechno, co ve mně bylo. Je to jeden z vrcholů hudby. Jestliže couvám, krčím se a courám se, znamená to, že stárnu. Znamená to, že pokulhávám, a čas že už nedohoním. Ale duch mé hry musí být věčně mladý. Tohle staré tělo schází věkem, ale ten duch ve mně a výsledný produkt určený lidem je nadčasový, je to sama moje duše.’
‘Hudba je něco, co z vás dokáže vyjmout emoce a přes vaše ruce je předat nástrojům a nechat je projevit se jako tóny a snad jen zlomek sekundy z těchto tónů je jejich konkrétní ztvárnění. A existuje něco, co přichází jedním z pěti smyslů a dostává se do uší a povznáší. To je pro mě hudba. Umění, které probouzí city v člověku, který je přijímá.
Za úplňku jsem přemýšlel o tom, že je moje hudba pekelně divoká a chvíli nato, že začíná být čím dál tradičnější. Je to tak, jednou je tradiční, podruhé mírně přiopilá a potřetí paranoidní.
Tony Trischka