Modrý Pavouček

Bill Monroe: Všechny linky vedou k základům, k old-timeové hudbě. Člověk to buď umí nebo neumí, a pokud to neumí, vůbec se nenamáhám, abych to poslouchal. S písničkami je to stejné. Musíte k nim proniknout, projít si text a na některá slova dát větší důraz než na druhá. V písničkách je hodně míst, ve kterých slova znamenají víc než na jiných místech. Hlas, který jen automaticky běží, který se vůbec nemění, ten mi nedělá dobře. Rád hlasu povolím a potom, víte, ho vytáhnu zase nazpátek… Chce to jen trochu dynamiky.

Peter Rowan: Bill mě učil, že mám slova nechávat plně vyznít. Zkoušel jsem třeba písničku ‘Poor Ellen Smith’. Řekl mi: Ještě pořád tu písničku nezpíváš dobře, Pete. Musíš ji zpívat takovou, jaká opravdu je. A zazpíval mi: Ubohá malá Ellen, jak ji tam našli, a opravdu tomu dal napětí, každé slovo mělo svůj význam, žádné neznělo hluše. Každé bylo naplněné dechem a zvukem. Opravdu plné, procítěné a dramatické zpívání s důrazem na každé slovo. Pro mě je bluegrassový zpěv něco takového, jako hra na housle. Několik málo krátkých slov a pak jedno držené dlouze, jako třeba - It was in the spriiiiiiing, one sunny daaaaaay - krátké salvy několika slov a pak dlouho držená slabika - Sweetheart of miiiiiine … Když Bill učí bluegrassové party, zpívá je a housle učí podle této zpěvné orientace. Jsou to ty krátké škály, které se na určitém tónu zadrží, a pak teprve přichází další melodická linka.

James Monroe: Nejvíc mi pomáhá, když mi otec udává takt. Muziku jsem se učil od něj a vím, že nejdůležitější je rytmus, drive a frázování, to mám trochu po něm. A taky trochu mluvím jako on, nedá se nic dělat. Ale jeho rozsah je asi o tři oktávy větší než můj, a taky bych asi vyhladil melodickou linku tam, kde on ji tvrdě zasáhne. Začíná zpívat přesně na začátku doby. Nespěchá ani nezpomaluje, je přímo na místě. Zpěváci country začínají někdy o trochu později, ale můj otec to zpívá přesně. Někdy možná o kousíček napřed, žene to muziku dopředu. Můj otec vlastně zpívá bluesově v rámci svého stylu, bluegrassu. Do bluesového tónu ale vkládá víc citu, nezasahuje ho jako ostatní tóny přímo. Hluché tóny má také bluesového typu, jen ho natáhne, napne a zabrzdí.

Mike Seeger: Je těžko zevšeobecňovat něco o bluegrassových zpěvácích, ale obvykle jsou jejich hlasy vysoké, napínají se a kloužou do tónů. Závěry dlouhých tónů nechávají sklouznout vedle, někdy do jakéhosi jódlu. V zásadě mají jejich hlasy neznělý a nepříjemný zvuk v protikladu ke zpěvnému zvuku, který je typičtější pro zpěváky komerční country.

Peter Wernick