Štít Lomnický
Do Smokovce dorazil jsem ze Štrbského plesa v samý podvečer sychravého dne červencového. Z hor zavalených černými mračny burácel studený vítr. Přece zamluvil jsem si na den příští průvodčího. Mohlo se vyčasiti. Škoda jen — Slováka jsem nedostal.
Ráno probudil jsem se před hodinou pátou a pospíchal ven.
Jáká to změna! Jitro bylo mrazivé, ale překrásné. Tatry stříbřily se nově napadalým sněhem, který mocně odrážel se od oblohy tmavomodré. Došel jsem až ku kavárně, odkud byl překvapující pohled na štíty Slavkovský, Gerlachovský a Lomnický. Lomnice vynikala sličnou, zasněženou homolí (nižší pyramida je zakryla okolními horami), Gerlach zubatými, ostrými hřbety. Každá rýha, každá trhlina skalnatých těch hor byla patrna.
Před kavárnou zastavil mě vysoký, široký a dlouhonosý Němec, tázaje se, nejsem-li ten, který si u lázeňského ředitele zamluvil průvodčího na Lomnici. Byl to Pavel Urban Spitzkopf, “Tátra Kalauz”, jak četl jsem na jeho plechové tabulce a v legitimační knížce. Prosil mne, abych si obě křestní jeho jména pamatovati ráčil, neboť Spitzkopfů prý jest v okolí skorem nadbytek. Pět z nich má titul a službu diplomovaných průvodčích uherského spolku Karpatského. A z těch pěti dva slují Pavlové (dva Martinové) a všichni jsou z Novo-Lesné, kde co člověk, to převodník.
Po tomto skromném představení vydali jsme se na cestu. Mimo dva kyselé prameny (Kastor a Pollux) kráčeli jsme chladem lesním ke Hřebínku (pol. Grzebyk anebo Siodeľko), rovince na východním úbočí Slavkovského štítu. Odtud daleko je viděti. Strmá homole Lomnická zatřpyťovala se jako stříbrná báň. Ve hlubině za ní divoce se černal vylámaný hřbet nad údolím Pěti stavův uherských. Uprostřed klikatila se jako nestvůrný předpotopní ještěr turně zvaná Prostřední hřeben (Stredný chrbet, Pošrednia Graň), oddělující dvě šerem vyplněné propasti (údolí Starolešné od vyšší části Zimné vody, slov. Velké a Malé Kolbovo údolí). Ze hlubin údolí dolélal k nám šumot zpěněné Zimné vody, která se valí mezi černými balvany v dolinu Spišskou. Po čarovných nivách jejich zrak náš dozíral až k modravým konturám Pěnin, kde bělel se zámek Luboveň (pól. Lubovnia).
Zabočujeme do údolí. Na výstupku stráně podobném kazatelně vítá nás vkusná restaurace vzbudovaná slohem švýcarským. Jest to chata Růžina (Růženina), Chata Róze (Rožanka u polských horalův), již “Uherský spolek Karpatský” vystavěti dal l. 1874. Nazval ji ke cti zakládajícího člena svého, baronky Růženy z Grafl-Gyorfy. Opodál stojí novější hotel “Kolbach” (Rožanka dnes již restaurací není)
V chatě Růžině sešli jsme se s Martinem Spitzkopfem, který mladého Maďara vedl k Pěti stavům spišským.
Z chaty Růžiny sestupovali jsme s novými známými k bystřině divoce burácející. Bystřiště zavaleno jest někde žulovými útesy, jinde prodrásáno skalami, tak že jest v údolí kaskád velmi mnoho a vodopádů dostatek. Zimná voda jasní se na mnoze průzračným křišťálem, někde je smaragdově zelená a stříbropěnná; ve slapech srší jiskrami, ve vodopádech, rozstřikujíc se v oblaky drobných krůpějí, zahrává barvami duhovými. Bujné kapradiny a ohromné listy havezové lemují mechem porostlé balvany. Mezi smrkovím tu a onde pozorovati limby.
Z vodopádů nejznamenitější jsou Velký, Dlouhý, Malý a Obří. U vodopádu Dlouhého průvodčí nám ukazovali tak zvané “kotly”. Jsou to prohlubeniny s průměrem 0.5 — 1 m. a s touž asi hloubkou. Vykrouženy jsou s měřickou pravidelností a stěny jejich jako dlátem vyhlazeny. V každém kotle byl jeden anebo dva kulovaté kameny. Na jednom místě, kde proud vodní byl silnější, s podivem jsme spatřili, kterak kameny rychle na dně krouží. To prý se děje ve všech kotlech při zvodnění bystřiny. Není pak nesnadno původ jich vyložiti: Prohlubina vodou vymletá kroužením kamenů se rozšiřuje, vyhlubuje a vyhlazuje, až je z ní pravidelný “kotel”. Ve Skotsku nazývají se tyto pánve “kotly čarodéjnickými”. Nedaleko vodopádu roste vzácný druh břízy (betula pubescens).
Za vodopádem Malým prošli jsme mladým hájem na rozsáhlou louku horskou, polanu Reinerovu; utrhli jsme si zde několik krásných kvítek horských (pedicularis foliosa). Až do r. 1884 bylo na polaně dosti nuzné schronisko Rainerovo. Toho léta obec Starolesenská vystavěla tu hotel “u kamzíka”.
U polany obě Zimné vody (Velká i Malá) se spojují. V periodě glaciální splývaly v těch místech proudy obou ledovců, kteréž údolí Kolbovo vyplňovaly. Moréna pravého (západního) ledovce podnes se vyvršuje ve výši asi 1300 m jako protáhlý val bystřiště sledující. Morénu východní, jež se táhla na samém úpatí údolovém, bystřina nejspíše zničila.
Nepříjemnými oklikami plahočíme se dále k Malé Zimné vodě po tak zvaných »schůdkách» (Schodki). Na stráni zelenaly se tu překrásné, borovicím podobné limby; plody (průvodčí zvali je oříšky) uzrálé jsou prý velmi chutny. Aspoň si na ně Spitzkopfové zuby brousili.
Došli jsme ku pěnivé Malé Zimné vodě. Po břehu jejím zvolna jsme do výše vstoupali. Tu zaslunila se stříbrná stuha vodopádu, který ze Pěti stavův spišských několika proudy přes svislou načernalou stěnu se řítí. To cíl cesty mého společníka. Pak vedly kroky naše dnem bývalého jezera, nevelkou chudou polanou, na níž bystřina ostrůvek obtéká. Odtud dalekozraký Martin Spitzkopf spatřil na prostředním hřebeni stádce kamzíků. Po dlouhém pátrání našli jsme je ve skalním žlebu. Bylo jich osm anebo devět a pásli se. Spitzkopfům líce se zaruměnila, oči zaplály. Míti pušku po ruce, byli by běželi na lov, na nás nedbajíce. Horalé jsou náruživí lovci. Ze Spitzkopfu nejlépe střílí Pavel sen.
Před námi černá se koleba Vatrisko (pol. koleba pod “Kameniem” anebo koleba Zbójnicka). Jest to osamocený balvan žulový, asi 30 m3 veliký; přední jeho stěna značně vyhloubená činí přístřešek, v němž i vetší společnosť před nepohodou ochrániti se může. Od dýmu jest černě začazena. Nyní zřídka kdo pod Vatriskem přenocuje; leda smělý “taterník”, který směry dosud neraženými v tajná zákoutí hor tatranských vniknouti se snaží. Jinak bylo dříve, dokud vycházky na Lomnici byly častější.
Zde cesty naše se dělily. Panu Aranyimu (tak slul společník můj) bylo se bráti severně, mně severovýchodně. Před rozchodem jsme přesnídali a pili láhev dobrého vina uherského na zdraví. Budiž mi dovoleno hovor náš, pokud k Lomnici se ponášel, reprodukovati.
Prvá zpráva o dostoupení Lomnice sahá do l. 1615. V červnu léta toho rektor lycea Kežmarského, slovutný David Frohlich, na Lomnici vystoupil. Byl to slavný podivín, polyhistor sedmnáctého věku tento “Mathematicus Caesareus per Hungariam”. Povahu jeho v čarovných rysech načrtal Jókai (Krásná Michol). Před učencem zabloudil tam snad jen lovec kamzíků. Koncem stol. XVIII. Angličan Robert Townson konal podrobná studia o Lomnici (1793); výšku její a jiných hor tatranských pokusil se vědecky určiti. Slavný botanik švédský, Jiří Wahlenberg napsal, že dostoupení Lomnice je těžší než Alp laponských a švýcarských (Flora Carpatorum principalium). Patrně nebylo za jeho času spolehlivých vůdcův a lana manillového. Originální polský badatel Stanislav Staszic strávil dne 21. srpna 1805. na temeni lomnickém den a noc. Skutek ten neslýchaný patrné opravňoval ho k činu ještě smělejšímu — ku překřtění Lomnice. Nazval ji Krapakem, jiní pak dle něho docela Krepakem (O ziemierodztwie Karpatow). Ve příčině geologické prozkoumal Lomnici l. 1818 Francois Sulpice Beudant; žula Lomnická dodnes sluje rulovou, jak v díle svém (Voyage mineralogique en Hongrie) navrhl. Lomnice dlouho považována byla za nejvyšší štít tatranský. Tak čteme v Goszczyňského “Dzienniku podrožy do Tatrów”: “Góruja nad wszystkiemi szczytami Lomnica czyli Krepak (!), wyniesiony nad powierzchnia morza 8000 z góra stop, i Krywaň nizszy od Lomnicy wiecéj niž o stóp 1000” (pag. 50). Ba co více! Ještě l. 1865 pan professor Michal Chrástek vytisknouti dal v “Slovníku naučném”, že Lomnice jest nejvyšší chlum (!) tatranský. Tehda byla korunou výprav tatranských. V letech čtyřicátých a padesátých odvážily se na Lomnici i dvě dámy, jichž jmen paměť nevděčná nám nezachovala. Prvá smrtelnice, která malými střevíčky hlavu Lomnice potřela, byla paní Hermína Gillmingová. Tvrdí to dr. Szontagh přísahaje, že byla Maďarkou plnokrevnou. Z Polek byly na Lomnici dámy Marie Wolska (5. září 1879.) a Helena Brodowska (1. srpna 1884.) (Dle lask. sdělení p. dr Eljasze-Radzikowského.) — Později když ve známost vešlo, že štít Gerlachovský vyvěžuje se o 33m výše než Lomnice (Lomnice (dle výměru generál. štábu) je vysoká 2633,9m, Gerlach 2662,6m, předčí tedy výškou 82,7 m nad Lomnici.) platila Lomnice za nejvyšší dostupnou horu tatranskou. Sláva ta vzala za své l. 1874., když učitel novolesenský Still vyvedl prof. Steinberga na Gerlach. Od té doby se na Lomnici zapomínalo.
Vzchopili jsme se. Bylo již devět hodin a vetší, namáhavější polovina cesty nás čekala; témě Lomnické jest o 1076'9 m vyšší Vatriska. Mimo to vysoko nad Lomnicí vznášely se podezřelé bílé obláčky, které mohly vrchol její později zahaliti a výstup velmi ztížiti. Rozloučili jsme se srdečně a zaměřili na boky Lomnické.
Zvolna vystupovali jsme, kráčejíce podél hluboké a srázné debře skalní rozsáhlým kameništěm a travnatými plasami, které leckde porostly byly houštinami klečovými. Konec debře zahrazen je stěnou skoro svislou, pod níž bělá se sněhovisko.
Tu jest prvé nebezpečné místo, tak zvaná, “zkouška”. V stěně vyryt jest jarčokem úzký, hladký žleb, kterým třeba vzhůru se vydrápati. “Uherský spolek Karpatský” vkouti dal na počátku žlebu do skály řetěz. My ho ani nespatřili, nebo byl sněhem a ledem úplné zakryt. Ačkoli nám dole náledí a výše tající sníh výstup znesnadňovaly, vyšplhali jsme vzhůru beze vší nehody.
Za “zkouškou”, lezli jsme po bradlech k Lomnické “kapli”. Jest to nerovný a neširoký výstupek skalní, jejž zahrazují z předu skaliska žulová podobou pilířů, sloupův a kleneb čnějící. Ohromnými “okenními otvory"viděli do propastného údolu, v němž společníky své sotva jsme již rozeznávali.
Po malém oddechu spěcháme dále brzy kameništi, brzy malými zelenými úplazky, z jejichž mechu a pažiti nádherné květy bylin alpských se vynášejí. Míjíme převislé zápole, opatrně kráčejíce po úzkých hranách a výstupcích, až staneme na “poli Lomnickém”,
Podivné to pole — divné jeho plody! Lomnické pole je pusté, malé vsedlení, prvá terasa Lomnického hřebene zasypaná spoustami žulového kamení; zřídka kde ukazuje se nepatrný úplazek. Poustkou tou prošli jsme až pod samý vrchol Lomnický a tu u sněhoviska usedli. Závoj šedých mlh obestíral jeho témě. Zlověstné bílé obláčky!
Ze sněhu vyvírá ručej a valí se vodopády několik set metrů hluboko. Půl tisíce metrů pod námi leskne se zelenavá voda jezera Lomnického (Lomnicki staw). Pohlížíme na pyramidu Lomnickou. Rýha v žulových prsou jejich vyhloubená vede k zamlženému temeni. Náklon její k obzoru na některých místech není dalek 70 stupňů. Rýhou crčí pramének živený sněhem, ktérý jihne na vrcholu. To naše cesta!
Odložili jsme vše, co by nám při zlézání překáželo. Vzal jsem s sebou toliko plaid a lahvici vína. Spitzkopf dlouho pohlížel na svůj »šnaps«, pak ještě déle ho ve dlouhých doušcích srkal a zbytek patrně se přemáhaje, opatrně ukryl v kamení. Byl sice jist, že dnes na Lomnici nikdo se nepustí; ale v horách medvědi jsou mlsni jako čerti.
Přešli jsme sněhovisko. Po čtyřech lezli jsme na jeho východní straně zasuté úlomky skalními. Nad námi černala se přechýlená skaliska Lomniského žlebu. Kámen mnou svalený řítil se sněhem, vodou a skalami asi 1000m hluboko. Touž drahou by se ubíral dolů neopatrný chodec. Chvílemi obklopovala nás mlha tak hustá, že nebylo zřetelně viděti na tři kroky. Ale Spitzkopf byl by na témě se dostal potmě, tak dobře znal cestu. Když pak lehynký vánek polední odfukoval mlhy horské do kraje, propast za propastí nám se představovala. Žula tu vytvořuje hřebeny a rohy tak strmě vztyčené a směle převislé, že jsme jich několik se Spilzkopfem pokřtili. Stalo se tak bez obvyklé formule, nebo jsme čekali každé chvíle, že nám některá “opice” anebo zkamenělý “kamzík” na hlavu spadne. “Kamzičí řekou” vyberchali jsme se ku hladké, nedostupné stěně. Tu bylo obejíti na levo, abychom se dostali nad Pět stavův spišských.
Přechod byl velice nebezpečen. Ve stěně byl vodorovný výstupek, několik metrů sice dlouhý, však jen asi 1,5 decimetru široký. Jím za sucha, kdož neví o závraťi, mohl dosti jistě přejíti. Avšak dne 22. července výstupkem tím prýštila po celé délce voda, jež stékala se sněhu výše tajícího.
Bylo právě poledne. V Povážské dolině rozezvučely se asi zvony, avšak sem znění jejich nedolétalo. V řídkém, vlhkém vzduchu bylo ticho jako ve hrobě.
Brouzdali jsme se s dechem zatajeným, těsně druh za druhem, vyměřujíce krůček za krůčkem. Obličejem jsme byli obráceni k mokré stěně, jíž jsme se přidržovali rukama. V propasti rozdrtí se, komu noha sklouzne.
Přešli jsme. Dole pod námi, úžasně hluboko, čarovný obraz chaty Růžiny a Smokovce. Spitzkopf radostí zajásal. Také z prsou mých vyloudil se povzdech, jímž přestálé nebezpečenstvo zapomenuto. Rychle jsme spěchali v čistém chladném vzduchu k temeni. Ještě dvě nebezpečná místě - jedno sluje významně “Matyrkův návrat” (Zwrót Matirka) — ale ta zlezli jsme snadno pomoci řetězu zapuštěných ve skálu. As o půl jedné stanuli jsme na temeni.
Vál zde slabý, ale studený větřík, pod jehož dechem ve stínu mrzlo. Témě jest nerovné, balvany a kamením pokryté, které černají se a žloutnou chudými lišejníky. Na temeni mohlo by asi dvanáct osob postáti. Pyramida triangulační, jež léta nepohodě vzdorovala, je převrácena a roztříštěna. Kusy z ní nalezli jsme u “Matyrkova návratu”. Udeřil prý do ní r. 1883 blesk. Marně jsem pátral po “knize praesenční”. Navštívenky a písemné zprávy, vše vítr rozmetal po horách.
A nyní s výše 2634 m pozřeme na svět rozložený u nohou našich. Je to pohled závratný!
Zelené luhy daleké roviny Povážské, tmavomodré mlčelivé lesy, zlatožluté plochy dozrávajícího obilí, bílé domy městské a veské chaloupky vyhlížející z úvalů zelených; stříbrné proudy potokův a bystřin s hor spěchajících k rychlotokému Popradu a Váhu; ladné údolí, z něhož k poledni vyhrbují se okrouhlé, lesnaté pahorky, čím dále tím vyšší, až v Holi Králově s vyjasněnou oblohou splývají: jak mocný to kontrast pohledu na Tatry!
Tu ještě lítice zimy prohánějí se na bělohřívých ořích svých. V divoké propasti pod námi blyští se Pět stavův spišských. Tam plno sněhu; největší ze stavů dopola je zamrzlý. Velké údolí Kolbovo zakrývá nám Prostřední hřeben, jehož nahé, skalnozubé pyramidy ostrými rýhami rozsápané do výše 2441m se vyhraňují. Přes Prostřední hřeben ve spanilých rysech vynáší se štít Slavkovský. Za ním oblačné moře zastírá nám vrcholy tatranské, jež za jasného dne přehlédnouti lze všechny až ku Kriváni. S Lomnicí sousedí Durný vrch (Durny Wierch, Nord-trabant) a přes něj vysoko přehlédá malebný štít Beraní rohy (Baranie Rogi), zdánlivě Lomnice vyšší. Na protější pyramidě štítu Kežmarského, kteráž opět je dvojvrcholná, dobře je pozorovati vrstvení tatranské žuly.
Nahlédněme ještě do propasti, jež přímo pod námi k půlnoci se šklebí. Nebojme se, dno její skropeno již krví obětnou. Asi před čtvrtstoletím roztříštil se v propasti nějaký studující z Velké Lomnice. Děsné podívání! Rozsáhlé, zmrzlé sněhy a čerstvé naváté závěje vyplňují šerou hlubinu, jíž nikdy neosvítí paprsek sluneční. V dáli (nad dolinou Kežmarskou) lesknou se dva malé stavy, Červený a Modrý. Dalšímu rozhledu bráni bělostkvoucí oblaky.. . Marně upíráme oči k Tatrám polským a nížinám haličským. Časem větřík urve několik oblakových balvanův a žene je jako lodi hluboko pod námi k Nižním Tatrám. Avšak daleké moře oblačné vlní se bez proměny dále. A tak nespatřili jsme z Polsky ničeho: ani Babí horu, polský to Blaník, ani posvátný Wawel.
Čekali jsme přes hodinu doufajíce, že zjasní se sever pochmurný. Zdálo se mi stále, že odbočka hřbetu směřující k Beraním rohům pne se výše než stanovisko naše. Šplhal jsem se po ní asi deset minut, až jsem se přesvědčil ustavičným sestupem o klamu. Na zpáteční cestě nalezl jsem pod temenem Lomnickým tři něžné kvílky (ranunculus glacialis). Vykvétaly vesele z rozmrzlého sněhu nad čarou věčného sněhu. Více jsem na celém vrcholu nenalezl; bylať všechna místa, na nichž dařiti se mohly horské květiny, zapadána sněhem.
Loučili jsme se s mlčelivou královnou. Opět a opět pohled náš vracel se od skalnatého moře tatranských štítů k nevýslovně vábné rovině Spišské.
Neméně než 22 osady jmenoval a ukazoval mi průvodčí. Tu vynášel se starým zámkem obrněný Kežmarek, onde na samém obzoru Levoča, druhdy znamenité středisko literárního života českého. Spitzkopfa zajímal Bardějov, z jehož dějin vyprávěl roztomilou kapitolu. Za starých časů skoro každé město uherské mělo zvláštní právo, svůj statut. Košickým na př. dovoleno bylo popraviti nad těmi, kteří při zapověděném milkování přistiženi byli. Bardějovští byli krutější. Oslovil-li po klekání hoch dívku na ulici anebo postižen byl při tom, že večer dal se s ní do hovoru v městské bráně: hned chopili se ho dozorcové zvláště k tomu ustanovení a vždy číhající a odvedli ho na radnici spolu s děvčetem. Ráno pak oba bez obvyklých okolků, aniž se jich ptali po křestních listech, po svolení rodičův anebo duchovní dispensi, byli oddáni. Radnici směli opustiti jen jako muž a žena. Proto biskup trvale sídlil v Bardějově, by aspoň svou dispensaci dáti mohl. Tudy vzniklo pořekadlo: “Kdo z Bardějova přijde neženat, může být opravdu rád.”
Před druhou hodinou opustili jsme témě Lomnické. Návrat byl neméně nebezpečen než výstup a trval asi stejně dlouho. Oba jsme mlčeli. Spitzkopf studoval cestu, já Lomnickou žulu. Mění se poněkud do červena, což pochází někde od zbarveného křemene, jinde od živce. Slída má barvu tmavohnědou a proniká v jednotlivých vrstvičkách s jistou pravidelností celou hmotu. Tím právě způsobeno jest vrstvení při žule neobyčejné. Nebýti této “maličkosti”, byla by Lomnice nedostupná. Vrstvy “rulové žuly” jsou 7—14m silné, poněkud k severu nakloněné a činí jaksi stupně vedoucí na Lomnici. Ovšem nejsou to stupně pro dámské střevíčky. I kdyby některá ze spanilých čtenářek na Lomnici vystoupila po příkladě paní Gillmingové aneb odvážných Polek, neměla by přestálým nebezpečenstvím a únavou onoho nezvyklého požitku, bez něhož vycházky na vysoké hory jsou bezúčelny. Za příznivých okolností trvá partie ta jedenácte hodin …