Tajemný Odkaz

Vzpomínka na Laďu

Pavel Sztwiertnia

Už dávno mám za sebou zenit svých fyzických sil. Nedá se nic dělat, sedmdesátka mi klepe na dveře… S ní se mi dostává poznání mnoha zákonitostí života, které pro mne v minulosti byly záhadou. Jedna z nich praví, že všechno probíhá v cyklech. Už jenom několik černobílých snímků a k tomu pár vybledlých vzpomínek mne upomíná na dobu, kdy jsem byl dítětem. Na ně plynule navazuji různá připomenutí období mého raného mládí, dospívání a dospělosti.

Tytam jsou časy, kdy mne přebytek energie hnal proti kterémukoli schodišti a já len tak, z legrace, bral schody po třech. Dlouhé nohy mi zůstaly, ale tento výkon už zopakovat nedokážou.

Stáří mi na druhé straně přineslo určitý pocit svobody. V přítomnosti dvounohých laní už dávno nevtahuji břicho, abych si získal jejich přízeň. Větší společnosti lidí se spíše vyhýbám a je mi dobře, když mohu být sám.
Letošní rok je pro mne rokem výjimečným. Uplynula totiž tři desetiletí od doby, kdy jsem se naposledy rozloučil s Furmankami, dvěma loveckými chatičkami na jižním úbočí masivu Vozky. Pocházejí ještě z doby Lichtenštejnů. Za mých mladých let byly pro mne středem zájmu a nezapomenutelným místem schůzek s duchem jesenického pralesa. Jejich okolí pro mne pokaždé představovalo jakousi předsíň Ic návštěvě legendárního Pingu. Tam, v prameništi Hučivé Desné, mi občas bylo dopřáno, abych se v tajemné atmosféře prastarého hvozdu sešel s tetřevem hlušcem, tímto bájným ptákem myslivců…

Stal se zázrak a já jsem po neskutečně dlouhé pauze opět tady. V současné době už si připadám jako přestárlý jelen zpátečník. Stále častěji vyhledávám samotu, daleko od civilizace. Uplynulá léta zatížila moje bedra. Vlasy mi zbělely a také paměť mi už tolik neslouží. Vrátil jsem se na „místo činu“, abych se tu o samotě vyrovnal s minulostí…

Právě z toho důvodu jsem si na dnešní večerní posezení před chatou pozval hosta nad jiné vzácného. Naše setkání se má uskutečnit venku, u ohniště před menší z obou Furmanek. Usedám tu na jeden z rozměrných smrkových špalků a nechám se unášet vzpomínkami na doby již dávno minulé.

Blíží se večer. Stíny stromů se pomalounku prodlužují, až se ztratí docela. Nakonec vše přikryje houstnoucí šero a okolní příroda se pozvolna uloží ke spánku. Sousedství ohniště ohrazeného kameny se má už brzy stát místem neobvyklé schůzky. Vzpomínky mi navodily pocit nedočkavosti. Vždyť už zakrátko tu mám uvítat osobitou návštěvu, kterou tak toužebně očekávám. Přijde za mnou dnešního večera, anebo mne tu nechá vyčkávat zbytečně…?
Šero už zhoustlo natolik, že se na obloze konečně zatřpytily první hvězdičky. Ovanul mne večerní chlad. Oblékám si silný viněný svetr a snažím se na objemném špalku najít pohodlnou pozici pro další hodiny čekání. Má mne navštívit host, pro mne nad jiné významný. V posledních letech se s ním sice setkávám poměrně často, je to však pokaždé jenom ve snech, bohužel…
Plíživým způsobem se dostavuje spánek a za čas pozvolna přichází procitnutí. Kratinký sen skončil. Usilovně se teď snažím ve tmě rozkoukat a s údivem zjišťuji, že už nejsem před chatou sám. Očekávaný návštěvník se přece jen dostavil… Je to můj dávný druh. Sedí nedaleko mne. Sporadické plamínky skomírajícího ohniště mnoho světla nedávají, ale já vím, že je to on. Ano, je to Lada Pěna, můj dlouholetý kamarád. Ve tmě rozeznávám, jak si navyklým pohybem dlaně bezděčně upravuje svoji stříbrem prokvetlou bradku. Dvě, rychle po sobě jdoucí pohlazení vousů shora dolů, jak to dělával pokaždé. Záměnu mohu vyloučit.

Nastal čas pro náš svérázný rozhovor, tentokrát bez použití řeči. Je to vlastně můj monolog, kdy se mu snažím vylíčit všechno, co mne trápí, co mám na srdci. Tiše mi naslouchá a jen nepatrně přikyvuje. Je trpělivý a nepřerušuje mne.
Poznenáhlu zjišťuji, že jsem to opět já, koho tato noční samomluva více unavila. Chvíli klimbám a pak se znovu propadám do nehlubokého spánku. Nevím už, jak dlouho tato fáze omezeného vnímání trvala, ale už je pryč. Pomalu procitám a chvilku mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem… Zanedlouho si povšimnu, že z ohýnku už zbývá jen několik zbytků ohořelých polínek. Ve tmě pouze doutnají. Jen tu a tam se z nepatrné hromádky popela ozve puknutí. Klikatým pohybem vyletí nad potemnělé ohniště jiskra a hned vzápětí zhasne.
Noční chlad je nekompromisní a vrací mne do reality. Zjišťuji, že můj pozdní host v mezičase zmizel. Odešel neslyšně tam, odkud přišel. Snad mne zas navštíví někdy jindy. Už několik let přebývá v končinách, odkud se ve fyzické podobě ještě nikdo nevrátil…

Jsem mu vděčen alespoň za tuto neskutečnou návštěvu. Vždyť tolik věcí, tolik názorů a zájmů nás kdysi spojovalo… Nezbývá mi, než doufat, že brzy poté, co se jednou nenávratně ocitnu na druhém břehu, setkáme se znovu a tak už to zůstane napořád…

V Třinci, únor 2018

Tajemný odkaz

Jeseníky — tetřeví tokaniště na východním úbočí hory Vozka, lovecké chaty Furmanky; duben 1984

Motto:
Řeč lesa je řečí mlčení a řeč
mlčení je určitá forma magie…
Ernest Hemingway

Furmanka, lépe řečeno Furmanky, je slovo, které se mi vrylo do paměti navždy… Označuje dvojici starých loveckých chat, které existovaly pod vrcholem Vozky již roku 1739. Svědčí o tom zákres v dávné německé mapě.

V případě Furmanek jde vlastně o dvojici rozdílných loveckých chatek. V těsném sousedství tu stojí dvě budovy — Velká, a hned pod ní Malá Furmanka. Na zmíněné místo jsem při výpravách za tetřevy chodil nejraději. Podařilo se najít doklady, z nichž je zřejmé, že větší z chat prošla roku 1910 rozsáhlou rekonstrukcí, během níž byla přestavěna do dnešní podoby. Právě na ní jsem býval častým hostem, naopak na skromnější Malé Furmance jsem nebydlel nikdy.

Obdobně, jako tomu bylo kupříkladu na známější Františkově myslivně, kam jezdívali lovit Kleinové, i tady byla větší z chat vyhrazena panstvu. Ve zdejším případě však šlo o příslušníky rodu Lichtenštejnů, kteří sem jezdívali lovit. Výrazně menší sousední objekt zřejmě sloužil lesnickému personálu, tedy loveckým průvodcům.

Ve Velké Furmance se dochovaly stopy po návštěvnících ze třicátých let minulého století. Dodnes o tom svědčí německé nápisy. Byly krasopisně vyvedeny obyčejnou grafitovou tužkou na hoblovaných prknech tvořících obložení její předsíně. Vzdálenost tohoto objektu od vrcholu Vozky činí pouhých šest set metrů vzdušnou čarou.

V těsném sousedství vchodu do chaty je umístěno dřevěné koryto vydlabané do masivního kmene. Nepřetržitě do něj zurčí slabý pramínek vody. Ne každý si přitom uvědomí, že právě tady stojí u pramene Poniklého potoka. Svého času se mu přiléhavěji říkalo Žlební potok, což byl vlastně doslovný překlad původního německého názvu Lochwasser.

Také zvěř, jako by svými jemnými smysly vnímala magické vyzařování osobitého prostředí, tvořícího bližší i vzdálenější okolí loveckých chat. Byl to zejména Ping, který byl pro místní lovce odjakživa pojmem. Vzdušnou čarou je od Furmanek vzdálen přibližně jeden kilometr. Označoval místo, které bychom mohli nazvat křižovatkou jeleních cest. Právě tudy se v období říje od nepaměti ubírali jeleni, hledající laně. Lovci tu vídali paroháče, které v těchto místech před říjí ani po ní už nikdo nespatřil. Je možné, že sem přicházeli až z Polska. Na své desítky kilometrů dlouhé pouti tudy každoročně putovali za říjnými laněmi. Měli spinit úkol daný jim Přírodou. Spočíval v zachování rodu — to bylo jejich nejvlastnějším posláním. Mnozí z nich tu byli uloveni a tak se stávalo, že se na svá původní stávaniště už nikdy nevrátili…

Kromě toho byla předmětná lokalita tokaništěm tetřevů a v neposlední řadě tu pramení Hučivá Desná. Z drobných pramínků se v těchto místech rodí řeka. Vlastní prameniště zde na jihovýchodním svahu tvoří terénní útvar připomínající misku. Patrně on dal lokalitě název, vždyť slovo Ping zakreslené na starých německých mapách pocházejících už z první poloviny osmnáctého století, označuje právě tento prostor.

Myslím si, že samotný název Ping je zkomoleninou starého německého výrazu „Pinke“, označujícího misku. A takzvaná „Thesstaldeutsch“, tedy jakási nářeční forma němčiny typická pro tuto sudetskou oblast údolí Desné, měla pochopitelně více takových zkomolených výrazů, podobně jako nářečí Králováckých sedláků na Šumavě.

Kdysi se bezprostředně nad větší z chat nacházelo semeniště, do něhož byla vysévána semena místních vysokohorských smrků. V jejím nejbližším sousedství se rády popelily tetřeví slepice, jak o tom svědčilo nalezené peří. Stálým hostem tu byl konipas bílý, který v jejím okolí nejspíše hnízdil. Zastihl jsem tu i kosa horského, zvaného kolohřivec, který se od kosa obecného nápadně liší bílou, malinko narůžovělou náprsenkou. Osamění je stav, který bývá namnoze spojován s okolnostmi života starých lidí. Většinou se v něm ocitají nedobrovolně. Chybí jim takzvané sociální zázemí. Nemají partnera, s nímž by se mohli podělit o každodenní radosti a strasti, děti je už dávno opustily a žijí si ted‘ svým vlastním životem. Starci a stařenky většinou již nemají přátele ani vrstevníky… Stačí si přečíst několik seznamovacích inzerátů. Jejich rubriky jsou nadepsány buď titulkem „Ona hledá jeho“, nebo „On hledá ji“. Nejčastěji tu najdeme spojení slov „samota tíží“.

Upřímně řečeno, já osobně mám samotu rád. Tedy, abych byl přesný, mám na mysli samotu, kterou jsem si sám zvolil… Existuje totiž druh osamění, který záměrně vyhledávám. Ostatně, už starověcí myslitelé se utíkali do samoty a dobře věděli proč. Bylo to z toho důvodu, aby je okolí nerušilo v jejich rozjímání… Samota, pro kterou jsem se sám rozhodl, mne netížila. Byla mi luxusem, který jsem si občas dopřával. Pokud mi začala vadit, nebyl pro mne problém opět se přiblížit k hlučícímu davu. Opak, tedy únik do samoty, býval pro mne již složitější…

V jedné tetřevářské sezoně jsem strávil na Velké Furmance dokonce celý týden sám. Bylo to v době, kdy mobilní telefony ještě nebyly vynalezeny, takže osamělý pobyt na chatě mohl pro mne po zdravotní stránce představovat velké riziko. Zdánlivě banální nepříznivé události mohly v tomto prostředí, stejně jako v pustinách Aljašky, znamenat dokonce ohrožení života. Furmanky se totiž nacházejí mimo turisticky značené trasy a dovolat se tu cizí pomoci nepřicházelo v úvahu…

Už dávno jsem si povšiml rozdílu v prožitcích, které doprovázely moje lovy beze zbraní. Existoval diametrální rozdíl mezi mými pocity a vnitřními prožitky v situaci, kdy jsem přebýval na chatě sám, ve srovnání se situací, kdy jsem tu byl s někým. Vždyť již samotná přítomnost druhého člověka, byť by to byl i dobrý přítel, s sebou automaticky nesla moji bezděčnou snahu se mu přizpůsobit. To je jistě chvályhodná vlastnost, neplatí však o duši. Šlo mi vždy o to, plně se ponořit do právě probíhajícího děje a vychutnat si ho v návaznosti na minulost a okolní přírodu. K tomu ovšem potřebujeme být bezpodmínečně sami…

Dny strávené na Furmance, daleko od civilizace, měly pro mne svoje neopakovatelné kouzlo… I v situaci, kdy jsem se ráno vracel na chatu po neúspěšném nekrvavém lovu v tokaništi, jsem měl povznesený pocit. Ten nebylo těžké si udržet, pokud jsem tu byl sám. Ihned po návratu do chaty jsem si pravidelně zapisoval všechny svoje prožitky a dojmy do loveckého deníku. Měl jsem dosud „za nehty“ bezprostřední pocity z tokaniště v Pingu, ty věčné nejistoty, zda to, co slyším, je už tok kohouta, anebo je to zvuk pouhého pohybu suchých větévek ve větru… To všechno jsem musel svěřit svému deníku ještě předtím, než ze vzpomínek na prožité události vyprchá jejich syrovost a tím i pravdivost. Následovalo obvykle skromné jídlo a po něm spánek, který přicházel brzy. Potřeboval jsem dospat noc a odpočinek měl prioritu. Zakrátko jsem proto opět zalehl do postele. Často se mi pak zdálo o tetřevech…
S probuzením, které nastalo obvykle až v odpoledních hodinách, jsem se musel opět přeladit do stavu bdělosti… Pokud bylo venku slunečno, vyšel jsem si obyčejně s fotoaparátem do okolí chaty a hledal motivy, které by mne zaujaly. Po celou dobu osamělého pobytu na chatě jsem měl pocit, jako kdybych v tomto výjimečném prostředí stále žil ve stavu změněného vědomí, na rozhraní snu a bdění, tedy v jakési „hladině alfa“. Současně s tím jsem měl dojem jakéhosi balancování na neviditelném pomezí dějů dávno minulých a přítomnosti, která mne tu dnes obklopovala. Nezřídka jsem přitom měl pocit, jako kdyby v tomto výjimečném prostředí i samotný Čas přestal být mým pánem. Připadalo mi, že minulost tu díky izolaci od každodenního života mezi lidmi plynule navazuje na současnost…

Bylo to, jako kdybych pojednou dostal možnost na tomto neviditelném časovém rozhraní kdykoli udělat pomyslný úkrok stranou, tedy do minulosti, a bez potíží se pak vydat zpět, na výlet do historie..

Po několik let jsem byl vždy na přelomu dubna a května v tomto tajuplném prostředí svědkem tetřevích námluv. Strávil jsem na Furmance několik desítek nezapomenutelných večerů při blikavém světle svíček. Podobaly se jeden druhému jako vejce vejci. V rozpálených kamnech tu pokaždé praskalo naštípané dřevo. V prostředí, vonícím po pryskyřici, následovala četba kroniky lovecké chaty a občasné pozorování noční oblohy. Vždyť stačilo udělat jenom pár kroků, vyjít si na kamenné zápraží chaty a člověk byl opět v pohádkovém světě. Ze všech stran ho tu obklopoval věčný jesenický hvozd, který zde v nezměněném stavu přežil do těchto dnů. Zasněžená okolní příroda, někdy osvětlená měsíčním světlem, měla v sobě kus něčeho záhadného…

I usínání tu přicházelo vlastně jen, jako kdybych prošel nějakou neviditelnou brankou oddělující bdělé vnímání magického nočního okolí chaty od krajiny sladkého nevědomí, kam jsem se zakrátko propadl… Spánek byl pokaždé vítaným završením celodenní aktivity. Jedinou jeho stinnou stránkou byla fáze probouzení. Šlo o protivný nekompromisní zvuk budíku, který mne pokaždé vyhnal z vyhřátého spacáku do studené kuchyně chaty.

Jednou se mi stalo, že jsem se během slunečného dne pustil do studia nápisů na ohoblovaných smrkových prknech tvořících vnitřní obložení předsíně. Našel jsem tu zajímavé nápisy ještě z období před druhou světovou válkou. Svědčily o tom, s jako pokorou vnímali tehdejší návštěvníci Furmanky posvátné prostředí jejího okolí…

Byla to jednotlivá vyznání vyjádřená formou kratičkých veršů krasopisně napsaných německy. Nejvíce mne svým obsahem zaujaly verše podepsané iniciálami F. L., kterých tu od stejného autora bylo nejvíc.

Neznámý pisatel se v nich vyznával ze svých pocitů lásky ke zdejší lovecké chatičce stojící uprostřed mystického jehličnatého hvozdu. Plně jsem ho chápal, vždyť muž nemusí být zamilován pouze do ženy, ale i do konkrétního místa, které má rád. Řekl bych, že ve druhém případě jsou jeho city daleko trvalejší… Měl jsem dostatek času. Některé nápisy jsem si opsal, jiné zdokumentoval fotografickým aparátem. Celou tu dobu jsem přemýšlel o člověku, který tu tyto vzkazy zanechal… Byl to lesník? S největší pravděpodobností ano. Jak se asi jmenoval? Franz Lehman, Ferdinand Langmiller či Friedrich Lang? Těžko hádat…

Byl jsem dosud ponořen do svých nostalgických myšlenek, když tu můj pohled zabloudil jinam. Tentokrát spočinul na vnitřní straně vchodových dveří chaty a mně se zatajil dech… Vždy‘ je to stejný rukopis, jen tužku tentokrát vystřídala modrá lesnická křída, jaká se používá k označení silnějších konců vytěžených kmenů… Mastná křída tu poněkud roztřeseným rukopisem shora dolů napsala: „Fand lipau FL 17. 7. 46 …“ Písmena lépe rozšifrovat nešlo, pouze datum bylo jednoznačné…

V té souvislosti mi pojednou dochází, jak mohu nalézt řešení této tajenky, jak ji rozluštit… Vždyť v jednom ze zmíněných kratičkých veršů, úhledně napsaných tužkou na stěně předsíně se tajemný F. L. vyznává ze své nostalgické nálady. Ta ho přepadla hned poté, co kdysi přišel na chatu natolik plný beznaděje, že ho vůbec nenapadlo si zazpívat. Zmíněný text obsahuje konkrétně fragment: „…die Lippen fanden keine Lieder…“. Tento úryvek významově odpovídá tomu, že jeho rty v tomto duševním rozpoložení doslova „nenašly žádnou píseň“ — nebylo mu zkrátka do zpěvu…

Pokud by tedy první ze slov, které je umístěno hned nad známými iniciálami, bylo napsáno jako Lippen, pak řešení je nasnadě… Znamenalo by to, že se pisatel onoho dne v polovině července 1946 nacházel ve stejně zoufalém duševním rozpoložení, v jakém byl kdysi v měsíci říjnu 1942, kdy tyto verše napsal a podepsal… Popouštím uzdu své fantazii a vybavuji si svého německého předchůdce. I on si zamiloval zdejší pralesní hvozd, stejně jako já. Když pak musel v Červenci 1946 do poslední viny odsunu, přišel se s chatou rozloučit. S největší pravděpodobností se tu opil a dost možná i plakal…

Chtěl nám patrně sdělit, že mu při loučení s tímto místem, které si zamiloval, bylo strašně smutno. že byl zoufalý a jeho rty v tomto duševním stavu opět „nenašly žádnou píseň“… Inu, pokud byl v tak beznadějné situaci, pak se tomu ani nelze divit… Měl v úmyslu zanechat tu po sobě nějaký odkaz, nějakou myšlenku, ale ruka, jejíž prsty svíraly modrou lesnickou křídu, ho už příliš neposlouchala… Proto nám tu po něm zůstal jenom tento neúplný, nesrozumitelný nápis, jehož význam si můžeme pouze domýšlet. Chtěl nám něco sdělit, bohužel nevíme přesně co…

Je smutným pravidlem, že když se dějí velké dějinné zvraty, mají z toho prospěch pouze mocní tohoto světa. A těm ani za mák nezáleží na osudech obyčejných lidí, kteří pak odskáčou důsledky činů svých vládců…

Podobně roztřesené zápisy se do dnešních dnů dochovaly v takzvaných smolných knihách na zámku ve Velkých Losinách. Ženy, které byly obžalovány z čarodějnictví, tu byly vyslýchány a během tohoto úkonu krutě mučeny. Písař, který musel být jakožto přísedící každému výslechu přítomen, se snažil zmírnit své hrůzné pocity dávkami alkoholu. I jeho, zpočátku úhledný rukopis, postupně přecházel do jakési nečitelné změti čar a vlnovek…

Slunce již dávno překročilo zenit a chýlilo se teď k západu. Je možné, že jsem dnešního odpoledne byl už hodně blízko řešení oné tajenky, kterou mi tu neznámý F. L. před lety zchystal. Jistoty o správnosti svého vysvětlení tajemného odkazu jsem však přesto nenabyl…

Stál jsem tu nyní před chatou sám, ponechán svým myšlenkám a dohadům. Toho dne na konci dubna 1984 jsem však konečně pochopil jednu velkou pravdu.

Všichni moji němečtí předchůdci, po kterých v předsíni chaty zůstaly na prknech kaligrafické nápisy tužkou, uvažovali zhruba stejně jako já. Nechodili sem proto, aby tu pouze Vždyť člověk, který tu dalším generacím lesníků zanechal nápis s tak oduševnělým spojením slov jako je HEILIGE NATUR, tedy SVATÁ PŘÍRODA, nemohl být pouze plytkým konzumentem. Byl to jistě vnímavý a přemýšlivý člověk s citlivou duší. Škoda jen, že se s ním nikdy nesetkám…