Lyžování
Mé lyžařské začátky se ségrou v Beskydech. Tehdy jsem ještě netušil jak moc mě lyžování v horách bude bavit a že se jednou dobrovolně vzdám všech vleků a upravených sjezdovek. První kroky ke skialpinizmu jsem udělal na gymnáziu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že existuje něco jako skialpinistické lyže. Tehdy jsem jen hrozně moc chtěl lyžovat v lese. Sbalil jsem do batohu obyčejné přeskáče, přes rameno vzal těžké lyže, do ruky hůlky a sám jsem vyrazil do Beskydských hor. Vlakem jsem za dvě hodiny dojel do Kunčic pod Ondřejníkem, pak jsem se několik hodin brodil pěšky v hlubokém sněhu na Kněhyni. Tam jsem se, celý mokrý, přezul do přeskáčů, obul lyže a s pocitem krále hor vydal dolů. Úžasný zážitek. Pak přezout, na vlak a pozdě večer jsem byl doma. Ano, to byl začátek.
Na chalupě na Ostrém. Já stojím úplně vpravo ve sjezdovém postoji
V následujících kapitolách jsem se pokusil vybrat pár obrázků z míst a akcí, kterých jsem se v posledních více než patnácti letech zůčastnil.
Jeseníky
První vážnější lyžování bylo v Jeseníkách. Pár dní po koupi prvních lyží mě vzali Vidláci (známý Brněnský kolo-skialpo-horolezecký klan) do míst, která mám rád celý život. Tehdy se ještě dalo jezdit autem na horní nádrž a v kopcích jsme byli většinou jediní skialpinisti. Průseky byly nepoježděné, všechny stopy byly jen od nás. Jediný koho si pamatuji byli zbloudilí lachtani (snowboarďáci), kteří sjel na špatnou stranu hřebene a hledali cestu zpět. Dokud se dalo autem na horní nádrž, lyžovali jsme tam - Velký a Malý kotel, Máj, Sviní žleb, Medvědí důl, Tupý vrch, Velká Jezerná, sjezdy z horní nádrže. Později jsme objevili louky z Praděda k Sokolímu potoku. Sem tam taky Sněžná kotlina z Červené hory, Břidličná hora dolů do Vernířovic. V poslední době taky Šerák a Keprník směrem k Ramzové.
Úzké průseky jsou to pravé Sem tam nějaký skok Když se objeví prašan, je to svátek Někdy je sníh jako upravená sjezdovka Na jaře bývá sníh tvrdý jak beton Často bývá takhle - pravé Jesenické počasí Ale někdy je slunečno a všude kolem pohádková krajina Chodíme do Velkého Kotle Jezdí se vlevo i vpravo od rokle Někdo si to dá i ledopádem v centrální části Jezdíme i do Malého kotle, který je hned vedle Na Keprník chodíme po loveckých chodnících Sněžná kotlina je taky dobrá Ve Sněžné kotlině Výjimečně spáváme ve sněhu. Tady je můj záhrab u dolní nádrže. Tady vaříme s Tomem svařák před ledovou nocí Přespávačka na Jelení studánce Když začínal Covid, spali jsme pod Velkým Májem V posledních letech se scházíme na ukrytých loveckých chatách. Furmanka stojí pár metrů pod vrcholem Vozky. Na hřebenech často zůstáváme až do tmy. Čekáme na západ slunce a poslední sjezd jedeme s čelovkama. Traverz Velkého Máje Tohle není AI ani fotomontáž, ale posezení u boudy nad Velkým kolem. Od boudy dolů do Sviního dolu I v Jeseníkách je třeba dávat bacha. Takhle jsem se kdysi projel s malou lavinou. Tohle na lyžích? Ano. Třešnička na dortu. Najdou se i extrémnější sjezdy. Třeba z Rysí skály do údolí Borového potoka.
Kralický Sněžník
Pohoří, které dříve moc lidí neznalo a o skialpinismu v těchto místech jsem tehdy neslyšel mluvit nikoho. Sjezdy jsem hledal sám podle mapy a podle tipů, které jsem nabral v létě, když jsem se tam motal kolem bunkrů. Krásné sjezdy byly z Podbělky i Tetřeví hory, ale obávám se, že za těch patnáct let už budou zarostlé. Velkou dominantou je kotel pod pramenem Moravy, ale nikdy to nebyl dobré. Dole se kotel začne celkem rychle zužovat a lyžování pak za moc nestojí.
Východ slunce na vrcholu, vytáhnul nás tam na laně za čtyřkolkou Kuba – chatař z Návrší Sjez kotlem od pramene Moravy jsem jel několikrát Krásný dlouhý sjezd z vrcholu Podbělky Skialpový ráj nad Ponikleckým potokem Na Tetřeví hoře – v ŘOPících jsme párkrát přespali Trošku jsme se báli, tož jsme vykopali sondu. Pak jsme se báli ještě více, ale stejně jsme jeli Sjezd z Tetřeví hory na Stříbrnickou stranu
Alpy
Jedna výprava na svahy Mt. Blanc. Fotili jsme fotky pro Alpine Pro, bydleli v bivaku a přes den jsme lyžovali v okolí. Jinak jsem se do Alp moc nedostal. Teď se tam hodně jezdí, ale zatím mě to trošku míjí.
Po pěšince na Midi, ani krok stranou, vzadu Grand Jorasses Svah pod Mt. Blancem. Trošku jsme ho pojezdili, zabralo nám to celý den
Tatry
Roháče a Vysoké Tatry, to je velká kapitola mého života. Měl jsem to tam vždy rád. Byly to pro mě opravdové velké hory. Když mě tam poprvé Vidláci vzali, bylo to na víkend. První den jsme jeli centrální žlab Vysoké a druhý den dlouhý žlab z Patrie a skalnatý žlab v Popradském hřebeni. Byl jsem vykulený, ale nadšený. Ten pocit strachu spojený s krásným exponovaným lyžováním, to se musí zažít. Do Tater jsme pak jezdili často. Tradiční scénář byl příjezd na Popradské pleso v pátek v noci, krátký večírek, bivak venku na terase, dva dny lyžování a v pondělí vesele do práce. Platili jsme tak jenom jednu noc a nepřišli jsme o žádnou dovolenou. Tehdy ještě nebyly skialpy tak populární a v horách jsme byli vždy skoro sami. To byly časy …
Mengusovská dolina plná krásných sjezdů, dole Popradské pleso. Krásný žlab v Popradském hrebeňi. Žlabem na Popradský hřeben. Vidláci tradičně ve vedení. A stejným žlabem dolů.
Centrální žlab Vysoké v zapadajícím slunci. Na Vysoké, chystáme se ke sjezdu centrálním žlabem.
Celé ty roky jsme se motali kolem Chaty pod rysy a chataře Viktora. Někdy jsme pomohli s vynáškou nebo snáškou dolů, jindy nám zase otevřel chatu na pár dní i v zimě. Bylo to místo s velkým kouzlem pro všechny horaly. Pamatuji, že jednou jsem nahoru vytáhl na lyžích velkou plynovou bombu. Viktor nesl druhou. Nahoře mi přinesl jako prvnímu čaj a já viděl zmrzlé nováčky od nás z oddílu, tak jsem jim ho dal. Nevím jestli to bylo tím, ale za chvíli Viktor přišel, jestli bych k němu nešel v létě pracovat. Bylo to ohromující a ten příjemný pocit si pamatuji ještě teď.
S Viktorem, chatařem z Rysů, vynášíme bomby s plynem Práh nad Žabími plesy cestou na Rysy. Dolů to na lyžích bývá celkem výzva. Povelikonoční svoz odpadků z chaty pod Rysy Krátký sjezdík nad chatou Sjezdy z Rysů, vlevo Volí chrbát Cestou na Rysy První oblouky z vrcholu Rysů Ehm, snad to dobře dopadlo. Pořádně nadechnout
Volí chrbát David v traverzu Volího chrbátu Sjezd z Volího chrbátu po betonovém firnu, pamatuji si, že jsem se bál.
Dost myšlenek a úsilí jsme věnovali Červenému žlabu. Je to extrémní sjezd a hodně jsem toužil ho mít za sebou. Šli jsme do něj třikrát, ale nikdy to nevyšlo. Jednou bylo hodně sněhu a báli jsme se lavin, jindy bylo sněhu málo a nevlezli bychom se lyžema na šířku mezi skály. Jindy jsme do žlabu vlezli s Tomem Vidlákem a přesně na místo kde jsme stáli spadl obrovský kámen. Šli jsme dál a jen tak tak jsme uhnuli lavině mokrého sněhu, která do žlabu přepadla z pravé stěny. To byl myslím můj poslední pokus.
Červený žlab, naše velká výzva.Několik pokusů, ale nepovedlo se. Zatím. Červený žlab – někde v polovině žlabu těsně po průjezdu firnové laviny
Z Lúčného sedla do Zlomisk Stoupání do Lúčného sedla Bořek pod Lúčným sedlem Z Končisté do Lúčného sedla je to jako po sjezdovce. Pohled z Nízkých tater. Je vidět krásný sjezd z Tupé. Dlouhý sjezd z vrcholu Tupé až do kosodřeviny
Z Ostrvy jsem jel mockrát, často večer, když po lezení nebylo co dělat.
Z Koprovského štítu vedou krásné sjezdy i na druhou stranu. Na Koprovském štítu Úžasná letní (červen) lyžovačka z Koprovského štítu do Hlinské doliny
Kriváň
Branie sedlo a flaška od chaty pri Zelenom plese Před sjezdem z nástupu na Žabího koně. Bál jsem se.
Zlomisková dolina Z Železné brány do Kačací doliny V sedle Železná brána
Zvláštní kapitolou jsou přechody. Účastnil jsem se dvou. První jsme šli s Tomam a Lubošem Vidlákem, Jankem Bednaříkem a Richardem Jurečkou. Prošli jsme nekonečnou Koprovou a Hlinskou dolinu, z Koprovskeho sedla jsme sjezli na Popradské pleso, kde jsme přespali. Druhý den jsem vyrazili do Železné brány, ale už druhý den bylo tak špatné počasí, že jsme přechod zrušili. Byla vichřice, mlha, zima, stejně by to za moc nestálo.
Druhý přechod jsme šli sami s Tomem Vidlákem. Vyrazili jsme z Popradského plesa, kde probíhaly nováčkovské Tatry našeho oddílu Lokomotiva. Šli jsme Zlomiskama do Železné brány, sjeli do Kačací doliny, Litvorovou dolinou na Prielom, dolů na Zbojinickou chatu, pak do Priečneho sedla a pro mě exponovaným sjezdem na Téryho chatu. Nechtěli jsme nikde spát, tak jsme už nešli přes Baraní sedlo k Zelenému plesu, ale sjeli Malou Studenou dolinou na Hrbienok a do Smokovce, popojeli jsme vláčkem a večer jsme byli zpátky na Popradském plese. Byla to dobrá akce, díky Tome.
Pod převějí v sedle Železná brána Já ve sjezdu do Kačací doliny Z Železné brány do Kačací doliny Priečne sedlo, sbírání odvahy před sjezdem po řetězech.
Roháče jsem měl rád už mnohem dříve. Nikdy by mě nenapadlo, že v nich budu jednou lyžovat. S Davidem jsme tam začali jezdit na jarní firny, ale po pár letech nám došel dech. Myslím, že to souviselo s ochranou přírody, s tím, že nás chytl ochranář a taky množstvím lidí, kteří začali na skialpy jezdit.
Tradiční jarní firny s Davidem Sjezdy z Barance do Žiarské doliny Sjezdy z Roháčského hřebene
Beskydy
Beskydy jsou mé rodné hory. Samozřejmě, že jsem zkoušel hledat sjezdy i tam. Sem tam jsem vyrazil na Lysou, na Smrk nebo Kněhyni, ale jak začalo ubývat sněhu, byly na tom Beskydy v porovnání s Jeseníky nebo Tatrami bídně. Pamatuji ale pár zim, kdy bylo sněhu opravdu hodně a dalo se jezdit například z Ostrého, na kterém máme chatu, až dolů do Tyry jedním nekonečně dlouhým průsekem.
Průsek z vrcholu Ostrého Horám a lyžím zdar
Závěrem bych řekl, že to pravé kouzlo čerchmantských prkýnek (myšleno lyží) jsem objevil až když jsem přestal jezdit na sjezdovkách a vlecích. Je to nádhera jezdit mezi stromy a skalami, ideálně v místech, kde není moc lidí.
Velké díky patří všem, kteří mě na mé skialpové cestě doprovázejí. Tady pár jmen těch, kteří mi nejvíce pomohli a se kterými jsem strávil nejvíce času - Vidláci (Tom, Mareš a Luboš), Janek Bednařík, Ládin Smejkal, Ricardo Jurečka, David Kouřil.