Modrý Pavouček

Byly roky, kdy jsem se zabýval poslední válkou, zejména tím nepochopitelně krutým zacházením s lidmi na okupovaných územích. Něco mě nutilo dozvědět se co nejvíce o tom co stálo za tragickým osudem těch milionů obyčejných lidí, většinou Židů, kteří nikde nebojovali a přesto museli zemřít.

Od mala jsem věděl o koncentračních táborech, věděl jsem o Osvětimi (do které se navíc jezdilo na školní výlety). Ale informace, které se k člověku dostávají náhodou, bývají povrchní a jednostranné, a hodně záleží na tom kdo je zprostředkovává. A tak jsem začal shánět knihy, filmy, fotky, články, pročítat stovky materiálů na webu, potkal jsem pár zajímavých lidí. Dozvěděl jsem se hodně. Závěr z toho všeho ale není žádný. Ani teď se s tím neodkážu vyrovnat. Cítím bezmoc všech těch obyčejných lidí a strach, aby se to neopakovalo. Svým způsobem si dnes připadám jako v ráji - nemusím bojovat o život, nikdo mi nebere mé věci, můžu dělat téměř co chci, cestovat kam chci.

Párkrát jsem se zajel podívat do Osvětimi a Březinky. Poprvé jsem tam byl v létě. Všude davy lidí a dětí, které tam chrlily zájezdové autobusy, skupinové focení na význačných místech, jako někde na pouti. Nerozdýchal jsem tehdy představu, že pak tihle lidé někde ukazují své fotky s komentářem - tradá, tady jsem na fotce s bránou v Birkenau, a tady mám selfíčko z místa, kde stály krematoria. V pěkném počasí jsem tam pak už nikdy nejel. Chtěl jsem tam být sám, mít klid pro svoji hlavu. Jezdil jsem tam pak už jenom  v zimě, když sněžilo, teprve pak ty návštěvy dostaly smysl. Ze začátku jsem něco fotil, hledal zajímavé kompozice. Později jsem už foťák raději nebral, nechtěl jsem dělat atrakci zrovna z takového místa. Původně jsem chtěl všechny fotky smazal, ale teď jsem rád, že mi jich pár zbylo.