Modrý Pavouček

Ráno chumelilo a chumelilo a chumelilo …. letos první pořádná sněhová nadílka v Brně. Počasí jak stvořené pro klub “Schizorgu”. Mára ale odjel někam do Beskyd a nikdo jiný mě nenapadl. S Martinem jsme se podívali do Dolních Kounic na klášter a polorozbořenou katedrálu Rosa Coeli. Vše bylo ale zamčené a nikde nikdo. Mára by ze mě měl opravdu radost - bez mapy, bez jasného plánu kam chci dojít a napůl promočený jsem se sám vydal v husté chumelenici z Dolních Kounic směrem, kterým jsem tušil Brno. Díky tomu, že jsem neměl jasný cíl, nemůžu říct, že jsem bloudil. Nicméně, v bílé tmě jsem se motal po polích bez jakékoliv představy kde jsem a kterým směrem jdu. Po nějaké době se přede mnou uprostřed pole vynořil chlapík se psem. Vypadal stejně překvapeně jako já. Pokecali jsme a nasměroval mě k nejbližší silnici.

Projel jsem se lanovkou, vylezl jsem po kládách, obešel celý pavilón po kolejích pro jeřáb a šel domů. Nic moc veletrh. Lepší jet ven na hory.

Přšla zima, déšť a na horách i sníh, Nikdo na víkend nikam nejel a tak jsem se vydal na malý výlet po židovských památkách. Nejdříve jsem na ranní radu Martina vyrazil do Třebíče navštívit židovskou část města. Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Připadal jsem si tam jako v opravdových Stínadlech. Jde o jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. Jednou dobou zde žilo více než 1200 obyvatel, kteří měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Z Třebíče jsem vyrazil ječtě dál na západ a podíval se do Jemnice a Police.

Na Olši byla velká voda. Aby ne, však pršelo téměř celé tři dny, které jsem v Třinci strávil. Původně jsem chtěl jít na chatu a v klidu tam pracovat, ale v takovém počasí jsem to vzdal. V sobotu jsem se rozhodl vydat po stopách jednoho z mých oblíbených fotografů - Radovana Schmuckera. Jeho lovištěm je Kravinsko - kraj dolů, zatopených propadlin, kolejí, kališť, zarostlých a opuštěných ruin … Od začátku jsem tušil, že orientace v takové krajině nebude jednoduchá. Vyrazil jsem jen s turistickou mapou Ostravska. Po pravdě - byl jsem chvilkama doslova ztracen. První zastávka byla u opuštěného kostela v Loukách - ten jsem našel hned. První překročení zákazu - do celé oblasti je vstup zakázán. Kraj je protkán cestami a kališti, vesničky často navazují jedna na druhou a chvilkama jsem opravdu netušil, kde zrovna jsem. Díky bohu za auto, jinak tam někde bloudím ještě teď. Často narazíte na tabulky se zákazem vstupu - např. zákaz koupání - technologická kapalina. Pohyb volnou krajinou taky není úplně jednoduchý. Když jsem na jednom místě objevil přejezd přes trať, po levé ruce měl obrovské kaliště a nedaleko viděl důlní věž dolu Darkov, zastavil jsem a věřil, že podle tak výnamných orientačních bodů musím podle mapy zjistit, kde jsem. Marná snaha. Přejezdů přes trať je v tomto kraji opravdu nepočítaně a zrovna tenhle včetně kolejí v mapě prostě nebyl. Taky jsem si vybral jeden opuštěný kříž - že ho najdu. Přebrodil jsem hromady odpadků, sledoval jsem neznatelné lesní cestičky a na očekávaném místě byl jen hustý, těžko prostupný les. To už jsem toho měl dost a vydal jsem se nejkratší cestou k autu - už mě ani neznekliňovalo, že jsem vycházel ze zóny, do které je zákaz vstupu s nebezpečím utonutí.

Po dlouhé době jsem vyrazil na služebku úplně sám. Takové volnosti je třeba náležitě využít a tak jsem místo letadla letěl svým autem. Do Bocholtu to bylo něco přes tisíc kiláků a ke konci už jsem dálnici nemohl ani vidět. Chtěl jsem vidět moře. Celé dva dny, co jsem v Bocholtu pracoval jsem přemýšlel kudy k Atlantiku. Do Amsteradamu to bylo kousek, ale nakonec jsem vyrazil směr Emden a Norden na severu Německa. Krásný přístav, ale to moře, to je něco …. několik hodin až do přílivu, který přišel se západem slunce jsem proseděl na jeho břehu.

Služební cesta do Maďarska.

Když jsem se v probudil po sněhovém debaklu v Jeseníkách, svítilo venku sluníčko, obloha byla krásně modrá a venku bylo jarní počasí. Konečně jsem vyrazil s foťákem a nemusel u toho mrznout.

Zajel jsem se podívat na několik moc pěkných míst. Lomnice má zvláštní náladu. Je tam krásný starý židovský hřbitov.

Pár fotek z nočních železáren. Nikde nikdo, do toho pískání brzd a vybíhající ochranka, no, prostě nuda nuda, šeď šeď.

Takový skoro jarní den.