Modrý Pavouček

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

Blíží se den, kdy se já a všichni mí pracovní kolegové sbalíme, odejdeme před víkendem z práce a v pondělí přijdeme do úplně nové budovy u hřbitova. Nemám rád stěhování, a už vůbec ne z míst, která mám rád. Užívám si teď jedny z posledních bezstarostných vycházek Malou Amerikou. Do nové budovy to bude o poznání dál a pěšky už to půjde jen stěží. Budu muset vymyslet novou trasu, na které se i nadále objedu bez auta a městské dopravy.

Večer bylo ve městě tak pěkné světlo, že jsem neodolal a se západem slunce jsem vyrazil ven - s foťákem jsem se fláklal kolem kolejí a Ameriky.

Aneb jak jde život u Malé Ameriky U Malé Ameriky stojí modrý vagón. Přistavili ho tam před několika měsíci. Hned jsem si ho tehdy všimnul. Cestou do práce musím projít těsně kolem něj. Od začátku byl takový smutný a zapomenutý. Vagóny se obvykle objeví, postojí a za pár dní jsou fuč. Jen na tady ten jeden pan vrchní výhybkář pozapomněl. Sem tam jsem do něj nakukoval. Zdálo se mi, že se v něm každým dnem něco mění - rozbité okno, sklopené sedadlo, zatažená záclona, otevřené okno, pohozené hadry.

Z Jeseníků jsem přijel dříve než jsem čekal a tak hurá do Krasu. Bylo to super.

Jedno všední černobílé nedělní dopoledne v Brně.

Borek je stará čtvrť Třince, ve které se stále bydlí. Některé chaloupky už mají údajně kolem sta let. Na místním stadiónu se každoročně koná festival Noc plná hvězd. Mírně depresívní nálada této čtvrti spolu s kulisou přilehlých železáren je pro takový festival ideálním místem.

Nedávno jsme šli s Gabi na Špilberk podívat se na Brno z vyhlídky u kanónů. Bylo zamčeno. Mříže brány kreslily po zemi krásné pruhy. A tak jsem se dnes potmě vydal na ty pruhy s foťákem. Pořídil jsem duchařskou fotku, ale opravdu netuším jak. Mezi spoustou krásně ostrých fotek byla jedna hodně zvláštně rozmazaná. Že by opravdu duchové? Ještě, že jsem jim zrovna nestál v cestě - to by mě určitě smetli jako toho chlapíka, přes kterého v Krotitelích duchů projel duchařský vlak.

Polské Dolní Slezsko se může na první i druhý pohled jevit jako škaredá a špinavá část zeměkoule. Sám zatím přesně nevím co mě tam láká. První seznámení proběhlo spíše z auta. Chumelilo a pršelo tak, že nebylo vidět na deset kroků. A když už jsem našel některá zajímavá místa, bál jsem se pro změnu nechat auto bez dozoru. O bloudění po Polských silnicích ani nemluvím. Ten správný čas ještě přijde.