Modrý Pavouček

Těsně před víkendem jsem do rukou dostal knihu Simona Singha “Kniha kódů a šifer”. Přečetl jsem narychlo pár stránek a hned jsem začal organizovat víkend tak, abych nikam nemusel a měl čas na čtení. A pak začalo pršet. Knihu jsem přečetl, jak se říká, jedním dechem. Nejen že jsem konečně úplně pochopil německou Enigmu, ale nečekaně jsem porozuměl i postupům, které vedly ve válce k prolomení jejího kódu. Vždycky jsem na to jen nechápavě zíral … . Když jsem šel v něděli do Špáru, objevil jsem v regálu pastelky Progresso. Myslel jsem, že se už dávno nevyrábějí. Voní i vypadají pořád stejně. Nad papírem jsem pak večer chvilku vzpomínal na Fatru a na dávné doby, kdy jsem jako malý špunt čmáral Progressama po dědových výukových materiálech civilní obrany.

Nadšení po návratu z Fatry mi dnes ráno zkazila zpráva o úmrtí spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna. Svět opustil člověk, který na mě zapůsobil více než kdokoliv jiný. Kdyby v každém z nás byl jen jediný drobek z jeho myšlení, svět by vypadal úplně jinak. Škoda, že i takoví lidé musejí umírat. Většina si asi bude jméno Solženicyn spojovat s jeho nejznámějším dílem - Souostroví Gulag. Za přečtení ale rozhodně stojí i další jeho knihy. Není to ani měsíc, co jsem dočetl jeho dvojdílnou autobiografii a obě knihy jsem si rovnou zařadil mezi to nej co jsem kdy četl.

První Ráno jsem před Intersparem našel na zemi flashku. Krásnou, lesklou , stříbrnou, kovovou, gigovou flashku. Koukám kolem. Nikde nikdo. Tak jsem si ji vzal. Říkal jsem si, že taková maličkost už dnes stojí pár korun a nemá cenu podnikat nějaké větší pátrací akce k nalezení majitele. Pak mě napadlo, že zrovna na takových maličkostech se ukáže, jaký člověk je. Vrátím ji. Připojil jsem ji k počítači a strávil jsem asi dvě hodiny přebíráním různých dat. Objevil jsem životopis jistého pana K. Zavolal jsem mu a dohodli jsme schůzku. A pak jsem celý den čekal a přemýšlel - jak to jen zařídit, abych viděl spokojeného člověka, který se shledal se svoji ztracenou věcí, ale vyhnul se přehnaným projevům díků nebo případné odměně. K večeru se chlapík ukázal. Poděkoval a hned ho zajímalo, jestli jsem jsi z flashky stáhl hambaté obrázky (nestáhl, ale viděl). Podal mi stovku a já že nechci a on že jo a já že ne a on že jo a já že si fakt nic nevezmu a on že musím, couvám pomalu ke vchodovým dveřím, ať prý nedělám drahoty a vemu si to, s já zase svoji - že nechcu, že se rádo stalo a raději nashledanou, přivírám dveře, škvírou ve dveřích mi podává padesátikorunu, ať si vezmu aspoň to. Inu, obchodní zástupce. Že už by se dnes opravdu dalo vše přepočítat na peníze?

Zase jsem jednou odolal volání dálek abych dobrovolně podlehl vábení hromady knih, které mám přichystané u postele k přečtení. Téměř celý víkend jsem tak proležel v posteli. Myšlenkama jsem ale poletoval po daleké Francii s Vincentem van Goghem, jeho obrázky a prvními impressionisty. Moc pěkná kniha to je - Irvning Stone - Žízeň po životě. Aby se neřeklo, tak v sobotu odpoledne jsme se s Tomem Hrníčkářem klouzali po Hřebenáči ve Sloupu.

Blíží se den, kdy se já a všichni mí pracovní kolegové sbalíme, odejdeme před víkendem z práce a v pondělí přijdeme do úplně nové budovy u hřbitova. Nemám rád stěhování, a už vůbec ne z míst, která mám rád. Užívám si teď jedny z posledních bezstarostných vycházek Malou Amerikou. Do nové budovy to bude o poznání dál a pěšky už to půjde jen stěží. Budu muset vymyslet novou trasu, na které se i nadále objedu bez auta a městské dopravy.

Večer bylo ve městě tak pěkné světlo, že jsem neodolal a se západem slunce jsem vyrazil ven - s foťákem jsem se fláklal kolem kolejí a Ameriky.

Aneb jak jde život u Malé Ameriky U Malé Ameriky stojí modrý vagón. Přistavili ho tam před několika měsíci. Hned jsem si ho tehdy všimnul. Cestou do práce musím projít těsně kolem něj. Od začátku byl takový smutný a zapomenutý. Vagóny se obvykle objeví, postojí a za pár dní jsou fuč. Jen na tady ten jeden pan vrchní výhybkář pozapomněl. Sem tam jsem do něj nakukoval. Zdálo se mi, že se v něm každým dnem něco mění - rozbité okno, sklopené sedadlo, zatažená záclona, otevřené okno, pohozené hadry. Včera jsem na to přišel. Kouknu úplně automaticky do jednoho z oken a …. dívám se do zad nějaké postavě. Pěkně jsem se vyděsil. Vagón má nájemníka. Dnes ráno jsem postavičku z vagónu viděl znovu - zachumlanou do hadrů v jednom z kupé. Inu, to je život.

Z Jeseníků jsem přijel dříve než jsem čekal a tak hurá do Krasu. Bylo to super.

Jedno všední černobílé nedělní dopoledne v Brně.