Modrý Pavouček

Dočkal jsem se. Konečně jsem absolvoval výpravu po staré zaniklé železničce jinak než pěšky. Nedaleko rakouských termálních lázní v Laa, ve kterých probíhalo slavnostní ukončení našeho WiMAXového projektu, je možné projet se na cyklodresíně asi 15km pěknou krajinkou mezi poli, vinicema a malýma vesničkama. My jsme z krajiny moc neviděli, protože jsme celou akci pojali jako velkou výzvu a už od prvního šlápnutí do pedálů se nemilosrdně závodilo.

Včera jsme s Lubošem Povidlákem chvilku vzpomínali na staré časy, kdy jsem prej ještě fotil optimistické, neumělecké a barevné dokumentární obrázky. Časy se mění. Čím dál více mě přitahují obrázky tvořené odstíny jedné barvy.

Všichni jistě znají mojí slabost pro ztrácení dokladů, klíčů a mobilů. Minulý týden se mi povedlo někde mezi Klajdovkou a Rakoveckým údolím vytratit mobil i s klíčema od privátku - dobrodružství v krásné a opuštěné části Krasu se rázem změnilo v potupný návrat do Brna s nejistou vyhlídkou nočního shánění náhradních klíčů. Včera jsem se vydal “sundat pytel”. Celou plánovanou trasu jsem projel a nic neztratil - z Obřan kolem Reslova památníku na kopec, dolů do Mariánského údolí, pak nahoru až k Bukovince a zase dolů do Rakoveckého údolí. Přes Jedovnice a Vilémovice do Suchého žlebu. Zpátky pak přes Skalní mlýn, Blansko, Adamov a Bílovice do Brna. Rakovecká údolí jsou nádherná, těším už se na podzim, oranžové sluníčko a rezavé listí. Blíží se to!

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem. A všude blikaly majáky, zelené a červené oči mořských bójí, v portlouiských zahradách řádili o překot cvrčci, v Šanghaji se táhla ze břehu na paluby lodí vůně večerního jídla, v Alžíru čekal lodivod na ohlášenou City of Glasgow… Potom, že romantika zemřela!

Těsně před víkendem jsem do rukou dostal knihu Simona Singha “Kniha kódů a šifer”. Přečetl jsem narychlo pár stránek a hned jsem začal organizovat víkend tak, abych nikam nemusel a měl čas na čtení. A pak začalo pršet. Knihu jsem přečetl, jak se říká, jedním dechem. Nejen že jsem konečně úplně pochopil německou Enigmu, ale nečekaně jsem porozuměl i postupům, které vedly ve válce k prolomení jejího kódu. Vždycky jsem na to jen nechápavě zíral … . Když jsem šel v něděli do Špáru, objevil jsem v regálu pastelky Progresso. Myslel jsem, že se už dávno nevyrábějí. Voní i vypadají pořád stejně. Nad papírem jsem pak večer chvilku vzpomínal na Fatru a na dávné doby, kdy jsem jako malý špunt čmáral Progressama po dědových výukových materiálech civilní obrany.

Nadšení po návratu z Fatry mi dnes ráno zkazila zpráva o úmrtí spisovatele Alexandra Isajeviče Solženicyna. Svět opustil člověk, který na mě zapůsobil více než kdokoliv jiný. Kdyby v každém z nás byl jen jediný drobek z jeho myšlení, svět by vypadal úplně jinak. Škoda, že i takoví lidé musejí umírat. Většina si asi bude jméno Solženicyn spojovat s jeho nejznámějším dílem - Souostroví Gulag. Za přečtení ale rozhodně stojí i další jeho knihy. Není to ani měsíc, co jsem dočetl jeho dvojdílnou autobiografii a obě knihy jsem si rovnou zařadil mezi to nej co jsem kdy četl.

Před pár lety jsem se začal podrobněji zabývat jednou z nejsmutnějších událostí minulého století - Holocaustem. Na mysli mám tragický osud několika milionů lidí, většinou Židů, za poslední světové války. Vždy jsem věděl, že byly koncentrační tábory, věděl jsem o nedaleké Osvětimi, o odsunech a ghettech. Chtěl jsem ale vědět více. Začal jsem postupně shánět knihy, filmy, fotky, články, pročítat webovské stránky, ptát se na názory ostatních. Postupně se tak přede mnou odkrývala celá skutečnost - mnohem hroznější než jsem si zpočátku vůbec dokázal představit. Minulé léto jsem se podíval do Osvětimi. V Březince jsem v úmorném vedru strávil celý den, během kterého se mi propojovaly stovky příběhů z minulosti s realitou místa. Letos na jaře jsem vybral několik posledních knih k přečtení, abych pak pro sebe téma holocaustu uzavřel (jestli se to tak dá nazvat). Trápilo mě to čím dál více. Skutečnosti, data, osoby a příběhy se pomalu začínaly opakovat, někdy i mírně vyvracet a nové informace už moc nepřibývaly. Poslední kniha Jicchaka Arada o hrůzných táborech akce Reinhart, kterou jsem dočetl minulý měsíc, tak završila mé smutné studium.

První Ráno jsem před Intersparem našel na zemi flashku. Krásnou, lesklou , stříbrnou, kovovou, gigovou flashku. Koukám kolem. Nikde nikdo. Tak jsem si ji vzal. Říkal jsem si, že taková maličkost už dnes stojí pár korun a nemá cenu podnikat nějaké větší pátrací akce k nalezení majitele. Pak mě napadlo, že zrovna na takových maličkostech se ukáže, jaký člověk je. Vrátím ji. Připojil jsem ji k počítači a strávil jsem asi dvě hodiny přebíráním různých dat. Objevil jsem životopis jistého pana K. Zavolal jsem mu a dohodli jsme schůzku. A pak jsem celý den čekal a přemýšlel - jak to jen zařídit, abych viděl spokojeného člověka, který se shledal se svoji ztracenou věcí, ale vyhnul se přehnaným projevům díků nebo případné odměně. K večeru se chlapík ukázal. Poděkoval a hned ho zajímalo, jestli jsem jsi z flashky stáhl hambaté obrázky (nestáhl, ale viděl). Podal mi stovku a já že nechci a on že jo a já že ne a on že jo a já že si fakt nic nevezmu a on že musím, couvám pomalu ke vchodovým dveřím, ať prý nedělám drahoty a vemu si to, s já zase svoji - že nechcu, že se rádo stalo a raději nashledanou, přivírám dveře, škvírou ve dveřích mi podává padesátikorunu, ať si vezmu aspoň to. Inu, obchodní zástupce. Že už by se dnes opravdu dalo vše přepočítat na peníze?

Kde jsou ty časy, kdy jsem mohl chodit do práce pěšky. Co se teď asi každý den děje kolem Malé Ameriky? Stojí tam ještě? A ještě jedno malé ohlédnutí zpět - do Francie z doby dobytí Bastily v r. 1789: slovo „révolution“ byl tehdy téměř neznámý pojem, encyklpedisté jím označovali oběh planet kolem slunce, a dá se předpokládat, že útočníci význam tohoto slova neznali. Obecný lid pařížského předměstí Svatého Antonína se jenom rozzuřil, když se roznesla zpráva, že kanóny na Bastile jsou v pohotovosti. Dnes se ví, že první vystřelil jakýsi švec, který se jmenoval Simon. Byl v tak podnapilém stavu, že po výstřelu upadl a dalšího boje se nezúčastnil. ( Karel Košťál, blisty)

Tento rok se mi vůbec nedaří jezdit do Tater. Je to už pátý víkend po sobě co jsem chtěl jet. Potřebuju se projít Zlomiskama, podívat se na Zlobivou, Ganek, Končistou, cítit voňavou žulu, posedět na nějakém vrcholku. Dost mě to mrzí. Kde jsou ty časy, kdy jsme s Alexem do hor vyráželi za každého počasí. V pátek jsme měli v práci napilno a čmáral jsem po všem co mi přišlo pod ruku. Když už někam nemůžu na živo, snažím se tam aspoň na chvilku dostat hlavou.