Modrý Pavouček

Následující příběh není můj, ale tak se mi zalíbíl, že jsem si ho musel schovat: Onehdy přijel do Prahy parník Sachsenwald, z Drážďan, na návštěvu. Nedělá to často, prakticky nikdy, ale tehdy přijel. Krásný, hezky opravený a citlivě upravený a hlavně - topí se v něm uhlím, čili při plavbě nádherně a mocně kouří, to už žádný český parňas neumí! Od ochotné posádky jsem vyzvěděl, že druhý den jedou na Slapy (podotýkám, že německy neumím a oni česky už vůbec ne) a to jsem si nemohl nechat ujít. V rachotě jsem si udělal něco volna a jal jsem se parník stíhat. Nevím, jestli to znáte - loď si to šine řekou a pozorovatel (fotograf) popojíždí kolem řeky zběsile automobilem. Vypadá to tak: Šílený přejezd, úprk k řece na domněle výtečné místo (kompozice, sluníčko…), hledání vhodnějšího místa, výběr ještě mizernějšího místa (loď na obzoru), přejezd lodi za hlaholu cestujících (po třetí štaci si vás pamatují i ti nejnametenější) a stálého plýtvání filmem, vylití vody z bot, úprk k autu, šílený přejezd atd. Mám takhle slušně proběhané okolí různých splavných řek a nevěřili byste, jak jsou ty parní bestie rychlé

Na podzim mám Beskydy nejraději. Tentokrát jsem se toulal (tahal) po lesích i s Pentaconem.

První fotky patří místům, která mám rád.

Ode dneška je pro mě vše jinak. K nahlédnutí dávám mé úplně první obrázky focené stařičkým středoformátovým Pentaconem. Mám velkou radost z toho, že jsem sám zvládl celý postup od expozice až po negativ - a hned napoprvé. Negativ jsem zatím jen promítl na zeď a přefotil digitálem, ale černobílé zvětšeniny už jsou na dosah. Nad mým digitálním nádobíčkem se začínají stahovat chmury.

Dnešní noc patřila vodovkám, banju a vzpomínkám na léta, která jsem žil jen bluegrassem. Je zvláštní jak dokonale se ve mě zvuk pětistrunného banja a bluegrassových instrumentálek propojil s divokou zamlženou krajinou. _Zdálo se mně, zdálo, hej, na nedělu ráno, že byla muzika a u ní chlapců málo. Na ní chlapců málo a dívek na tisíce, třema řade stále, samé klebetnice. Třema řade stále a klebete vázale, na jedno panenko všecke jich skládale._

Když jsem kdysi přišel do Brna, objevil jsem malý kostelík u hradu Veveří. Magické místo. Byl jsem tehdy přesvědčený o tom, že když člověk kostelík obejde po zahradní zdi, bude mít celý rok štěstí.

Dočkal jsem se. Konečně jsem absolvoval výpravu po staré zaniklé železničce jinak než pěšky. Nedaleko rakouských termálních lázní v Laa, ve kterých probíhalo slavnostní ukončení našeho WiMAXového projektu, je možné projet se na cyklodresíně asi 15km pěknou krajinkou mezi poli, vinicema a malýma vesničkama. My jsme z krajiny moc neviděli, protože jsme celou akci pojali jako velkou výzvu a už od prvního šlápnutí do pedálů se nemilosrdně závodilo.

Včera jsme s Lubošem Povidlákem chvilku vzpomínali na staré časy, kdy jsem prej ještě fotil optimistické, neumělecké a barevné dokumentární obrázky. Časy se mění. Čím dál více mě přitahují obrázky tvořené odstíny jedné barvy.

Všichni jistě znají mojí slabost pro ztrácení dokladů, klíčů a mobilů. Minulý týden se mi povedlo někde mezi Klajdovkou a Rakoveckým údolím vytratit mobil i s klíčema od privátku - dobrodružství v krásné a opuštěné části Krasu se rázem změnilo v potupný návrat do Brna s nejistou vyhlídkou nočního shánění náhradních klíčů. Včera jsem se vydal “sundat pytel”. Celou plánovanou trasu jsem projel a nic neztratil - z Obřan kolem Reslova památníku na kopec, dolů do Mariánského údolí, pak nahoru až k Bukovince a zase dolů do Rakoveckého údolí. Přes Jedovnice a Vilémovice do Suchého žlebu. Zpátky pak přes Skalní mlýn, Blansko, Adamov a Bílovice do Brna. Rakovecká údolí jsou nádherná, těším už se na podzim, oranžové sluníčko a rezavé listí. Blíží se to!

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem. A všude blikaly majáky, zelené a červené oči mořských bójí, v portlouiských zahradách řádili o překot cvrčci, v Šanghaji se táhla ze břehu na paluby lodí vůně večerního jídla, v Alžíru čekal lodivod na ohlášenou City of Glasgow… Potom, že romantika zemřela!