Modrý Pavouček

Je pátek a venku je krásně. Obědváme venku u vodotrysků pod modrým nebem. Sluníčko do nás pere jak v nejparnějším létě. Navrhuju výpravu k oceánu. Hugo se trošku cuká a asi by raději až do noci něco kutil v práci. Ale jsme ve většině a kolem páté už se brouzdáme po břehu Tichého oceánu. Hned při prvním pohledu se mi v podvědomí spustila smyčka s refrénem Kameloťácké písníčky … Jak velká voda, přišla i chvíle loučení, kdo z nás by to věděl, že se v moře promění…. Stojím a koukám na tu velkolepou podívanou. Nejbližší země přede mnou je Hawaii - 4000 km mírně vlevo a kdybych plaval úplně přímo, tak po 9000 km vylezu na pláži v Japonsku.

Celou sobotu jsem proležel v posteli. Pršelo od rána až do večera a ještě i celou noc. Ráno jsme vyrazili do města a abych dohnal proflákanou sobotu, naplánoval jsem si velký okružní trek. Prošel jsem si znovu Castro district a po Market street jsem se dostal mezi obrovské mrakodrapy. Vždy jsem chtěl vědět co je mezi nimi, jak to vypadá na zemi. Nic moc. Všude plno bezdomovců, lidí málo. Jeden amík mě zastavil a hustil do mě co všechno musím vidět a vůbec nedbal na to, že se na něco ptám. To se mi tady stalo víckrát, jako by tady někteří lidi měli potřebu sdělit co si myslí a vůbec je nezajímal názor druhé strany. No a na rozloučenou mi ten milý pán řekl, že situace v USA teď díky krizi není dobrá a že mi někdo ukradne foťák. Ale přeháááníííte, řekl jsem si. U moře jsem chvilku koukal na lodě a pak jsem vyběhl na Telegraph hill, z něj dolů do Čínského města a pak zase nahoru do Japonského města, je zajímavé, jak se architektura liší podle původu obyvatel dané čtvrti. Večer jsme pak společně zamířili do hospůdky na Columbus street. Viděl jsme policii v akci. V jedné boční uličce lapli nějakého černocha a řvali na něj a on se asi moc neměl k tomu co po něm chtěli, najednou ho ve velké přesile začali mlátit a kopat do něj, na zemi ho spoutali a nechali ležet obličejovou stranou přímo na asfaltu, pak jsme se raději zdejchli.

V pátek byl Halloween, předvečer dne všech svatých. Radili jsme se v práci s místňákama kam jít a všichni se jednohlasně shodli na Castro district - čtvrti zasvěcené gayům. Několikrát nám bylo řečeno “Your eyes will be really wide open”, aniž by bylo upřesněno co nás čeká. Každopádně, pro projekt jsme potřeba, takže nic až tak nebezpečného to zřejmě být nemělo. Oslavy byly šílené. Všude davy lidí v kostýmech, několikrát projela obrovská kolona cyklistů, taky v převlecích, nad ulicema stály ve vzduchu vrtulníky a všude byla spoustu rámusu, světel a policajtů (prej byl minulý rok někdo zabit). Jinak byl ve městě celkem klid. Svítící dýně na schodech přede dveřmi mají krásnou kouzelnou náladu. Tady je pár obrázků od Toma:

Fire walk with me Díky filmům Davida Lynche mi každý pohled na mapu Friska ihned sklouznul k tajemnému nápisu Twin Peaks. V pátek odpoledne jsem si udělal výlet a vyšlápl si cestou necestou (doslova) na tento dvojvrcholek tyčící se nad městem. Nahoře se se mnou dalo do řeči pár míšenců, vůbec nechtěli věřit a chápat, že jsem se tam dostal pěšky. V tomhle jsou amící strašní - bez aut by asi vymřeli. Vrcholky jsou kromě výhlídky a vysílače úplně opuštěné a je tam i malá rezervace kde se údajně daří nějakým vzácným motýlům. Výhled je úžasný. Na tři strany oceán a moře, je vidět Golden Gate i pevnost Alcatraz, podle mapy se dají lehce najít všechny čtvrti a kopečky. Těším se, že sem zajedeme autem v noci, to bude teprv podívaná, milióny světel rozseté několik kilometrů na každou stranu.

Hned po práci jsme osedlali našeho černého Pontiaca a tradáá do města. Golden gate jsme stihli akorát se západem slunce. Je to zvláštní pocit vidět tak slavnou stavbu naživo. Mlhy z oceánu se převalovaly přes most, přes okolní kopce i přes nás. Někde hluboko dole pod mostem, v bílé tmě, houkaly bloudící lodě. Z mostu jsme sjeli přímo do středu města. Auto jsme zaparkovali na nejvyšším a nejprudším kopci, kterých je tady nepočítaně. Kousek, od auta jsem viděli takovou tu klasickou serpentinovitou silnici, která bývá často na fotkách. Město je nádherné, nic takového jsem ještě neviděl. Tramvajky tažené lany do neuvěřitelně prudkých kopců, krásné domy, moře, živá hudba v hospodách … Zakotvili jsme ve staré hospůdce a bylo dobře.

Tak dlouho se člověk motá po malé americe až se jednoho dne dostane do té velké a opravdové. Vše šlo tak rychle, že mi to ještě pořádně nedochází. Ale je to tak. Sedím v hotýlku v jižní části San Francisca a nevěřícně čučím do mapy na všechna ta místa, která jsou teď nadosah - Golden gate, Twin Peaks, Santa Cruz, Yosemitské údolí … Díky panu googlovi se můžete podívat, kde přesně bydlím. Bohužel, nejsem tady na dovolené a každý den musím do práce. Společnost eMeter, se kterou budu mít v nadcházejících měsících hodně co do činění sídlí necelých patnáct minut chůze od hotýlku. Chodce amíci moc nepodporujou, ale našel jsem si cestu, kterou se dá do práce dostat i bez auta.

Podíval jsem se do Prahy. Vlakem. Měl jsem tam něco k vyřízení. Šel jsem brzy ráno pěšky z hlavního nádraží až na Malostranské náměstí a pak nahoru na hrad. S východem sluníčka jsem koukal na střechy, stříšky, věžičky a všechnu tu nádheru dole. Když jsem vyřídil co jsem potřeboval, toulal jsem se uličkami Kampy a Starého města. Snídani jsem baštil na břehu Vltavy s výhledem na to naše divadlo. Na Karlově mostě jsem nejmíň hodinu poslouchal krásnej dixieland a taky trošku sledoval své vzory, kolegy a konkurenty - malíře. Stará Praha je krásná, co nevidět se sem znovu podívám.

Ráno, modré nebe, zlaté slunko. Místo na šalinu utíkám do Malé Ameriky - podívat se jestli stojí a jak se tam podepsal podzim. Stojí a dokonce se přestavuje. Z rampy otočené ke hradu zmizely nevkusné přístavky, vsazeny byly jedny úplně nové velké dřevěné dveře a činil se tam chlapík, který leštil bruskou cihlovou zeď.

Zdá se, že slackline není žádnou převratnou novinkou posledních let. Jak vidno na obrázku, vzbuzovala obdiv davů již na počátku devatenáctého století.

Čtvrtek patří již tradičně lidem z oddílu a nočnímu Brnu. Na digitál jsem v poslední době trošku zanevřel a vzal jsem ho dnes s sebou. To aby mu nebylo líto.