Modrý Pavouček

Už dlouho jsem nebyl na žádném židovském hřbitově. Čím je takový hřbitov zarostlejší, opuštěnější a propletenější s divokou přírodou, tím více se mi líbí. Ty kolem Brna už znám, ale jeden nikdy netuší kde narazí na oprýskanou zeď a za ní na pár starých náhrobků… Víte o takovém místě? A takhle pěkně o hřbitovech píše Jan Moravec: Leč venkovské židovské hřbitovy také rád vyhledávám - pro jejich genius loci, který jejich obecná zanedbanost a zarostlost spíš podporuje a zvýrazňuje. Jednoduchost náhrobků vyjadřuje naši rovnost ve smrti. Bujná a neupravovaná vegetace zase naši identifikaci s ostatním stvořením a odevzdání do rukou Stvořitele. Bez zbytečné (a sub specie aeternitatis směšné) zdobnosti a chval na pochovaného. Žádné barvotiskové vykreslování vzkříšení, soudu, ráje, nebe či pekla… Jen prosté ujištění, že Ten, od něhož jsme život přijali, Ten bude mít také poslední slovo. Nic víc, nic míň. Toto poselství, vděčné a vyrovnané přijetí vlastní smrti i vlastního života (což jsou neoddělitelné dvě strany téže mince), nám zřetelně tlumočí židovské hřbitovy.

Mám tady několik fotek z posledních měsíců, které jsem dělal na “papírák”, jak tady teď říkáme středoformátovému Pentaconu. Vše co z něj leze je zvláštní. Pročetl jsem už milióny článků, recenzí, porovnání, rad a postřehů různých fotografů z celého světa. Většina se shoduje na tom, že digitály nechávají vše ostatní za sebou - vše jsou hned schopni vysvětlit a porovnáním dokázat. Sám mám taky pocit, že se dá v různých “Photoshopech” udělat s obrázkem téměř vše. A pak jednoho dne vyvolám další svitek, přefotím pár čtverců do počítače a všechno je jinak - jen pořád nemůžu přijít na to, v čem je ten pes zakopaný … ve velkém formátu políčka? v neznámé křivce pro převod do odstínů šedi? A taková černobílá fotka na velkém papíře … A proto mu místo hanlivého “papíráku” přezdívám “kouzelná krabička”. Vzhledem k jeho váze někdy i “skříňka”.

Brzy ráno nad Kamennou kolonií.

Odpoledne ve Sloupu a večer na valné hromadě

Pár hodně starých fotek (vzhledem k délce mého života). Kdysi jsme měli gáza - auto, kterým jsme jezdili na chalupu na Ostrý. Pak se rozpadl.

Takhle nějak vypadaly mé první výpravy do hor - zalezlý pěkně ve spacáčku a s osobním nosičem. Fotky jsou z dubna roku 1978, kdy mi ještě nebyly ani dva roky.

Sedím doma zavřený s nějakým bacilem a přitom bych tak rád ven, aspoň na kole do práce, nebo se jen projít kolem řeky. A tak s tužkou v ruce vzpomínám, třeba na jeden sad v Bílých Karpatech … a nebo na starý polorozpadlý mlýn v údolí Libochovky.

Jsme s Market nemocní. Celý ten slunečný teplý jarní víkend nikam nejedeme. A tak koukáme z oken, učíme se Španělsky, čteme, uklízíme a děláme na webech (nový design lokálky už je téměř dodělaný). V neděli odpoledne jsem to už nevydržel a na hodinku jsem vyrazil na lajnu - moje první akce Anthropos v tomto roce. A šlo to.

Na Veslařské stojí krásný opuštěný dům. Vím o něm už dlouho, ale teď, když kolem něj každý den projíždím, mě začíná v hlavně tlačit jedna z těch mých podivných úchylek. Jak to tam asi vypadá? Jaké věci tam zůstaly? Co je v tom proskleném balkóně? Šlo by se tam nějak dostat? V pátek jsem celý dům obešel. Hledal jsem skulinku. Lehké to nebude, ale nemožné to není. Ne že bych se přímo bál, alééé, nechce se někdo přidat?

Vzali jsme s Market mé rodiče na místa, která máme rádi. V sobotu zasněžený a zamlžený Drátník, v neděli slunečný Kras.