Modrý Pavouček

Čarodějnické svátky jsme strávili na chalupě ve Svratce - vesničce na Vysočině poblíž pramene stejnojmenné řeky. V pátek večer po setmění místní zapálili obrovskou hranici z větví a pařezů, kolem které řádili děti a čarodějnice. Do toho všeho ještě onňostroj a staré předválečné trampské písničky. Mělo pršet, ale nepršelo. Tak jsme na nic nečekali a hned ráno batoh s lezeckýma krámama na záda a hurá na kole směr Čtyři palice. Skála byla trošku mokrá a obtížnost cest tak mírně (příjemně) stoupla (Maky se to moc nelíbilo), ale lezení krásné - nikde v dohledu totiž nebyla ani noha, až později odpoledne došlo pár lidí.

Nedávno jsem z googlí perspektivy prohledával oblast Kolyma. Nachází se daleko na severovýchodě Ruska a je nechvalně proslulá velkým množstvím Stalinových gulagů. Na přoloženém obrázku, který vypadá spíše jako moderní obraz je opravdická krajina. Když jsem ji zahlédl poprvé, nechtělo se mi věřit, že jde opravdu o dílo přírody. Podívejte se sami.

Web 5klatek jsem objevil někdy v roce 2006, hned v prvním roce jeho vzniku. Když se mě někdo ptá, co považuju za dobré fotky, napadne mě vždy jako první 5klatek - polský fotografický magazín, který nepravidelně vychází ve formátu PDF. Každé číslo obsahuje několik sad fotografií vybraných autorů s krátkým rozhovorem na dané téma. Kdo se o focení jen trošku zajímá, nebude ani v nejmenším litovat času strávených nad všemi dosud vydanými čísly. Jen dodám, že nejde o žádné líbivé fotky krajinek, čekejte spíš syrový, někdy brutální, ale rozhodně zajímavý pohled na svět kolem nás.

Vydal jsem se na poznávací výlet do nejbližšího okolí. Po Veslařské jezdím každý den, ale nikdy jsem nevěděl co je nahoře nad vilkami, hrádky a chemickou fakultou. Teď už to vím. Je tam nepočítaně zahrádek, kterýma se proplétají často slepé (bohužel) cesty a cestičky. Objevil jsem hned několik starých altánků v zarostlých zahradách, to by bylo místo pro naše focení a malování.

Když jsem nedávno dostal pozvání do bývalého vojenského objektu v Brně Slatině, neváhal jsem ani chvilku. Vypravil jsem se tam jednoho zimního slunečného odpoledne. Mohl jsem jít kam jsem chtěl, dostal jsem klíče od všech dveří a v opuštěném areálu jsem mohl strávit čtyři hodiny. Prošmejdil jsem to tam pěkně. Zdaleka jsem se ale nestihl podívat do všech budov. Škoda, že tam po armádě nezbylo více věcí. Na většině dveří ale zůstaly štítky s účelem místnosti a často i se jmény bývalých obyvatelů. Kromě jedné zdechliny králíka jsem nikde nikoho nepotkal. Nejvíce času jsem strávil v obrovské hlavní budově. Vešel jsem hlavním vchodem, chvíli jsem poslouchal, jestli nezaslechnu něco podezřelého a pak jsem se více než hodinu proplétal labyrintem průchodů, chodeb a schodišť, nahlížel do nekonečné řady místností a hledal přístup do dalších částí budovy. Chápu hlídače, který říkal, že se tady už jednou ztratil. Různé zvuky, které budova i procházející člověk vydává se v ozvěnách vracejí - někdy se mi zdálo, že nejsem úplně sám. V noci bych se sem dobrovolně neodvážil.

Zdravím všechny v novém roce, do kterého jsme s Markét a Brněnskýma kámošema vstoupili před chatou Návrší pod Kralickým Sněžníkem. Jestli bych si do nového roku něco přál, tak ať neplatí přísloví Jak na nový rok, tak po celý rok. V pondělí jsem přišel do práce a obratem mě poslali na školení. Iluze pohodového rozjezdu (potřeboval jsem dělat fotky) se rozplynula. Pan školící mluvil jak o závod a vydržel to pět dní po sobě vždy od devíti ráno do šesti odpoledne. Neuvěřitelné. Vracel jsem se domů jak zpráskaný pes. Před víkendem jsme s Maky onemocněli a celý ten sněhový víkend jsme proleželi v posteli.

Dnes večer, v téměř posvátném tichu našeho bytu, se konala první výstava mých fotek. Na oslavu jsem pozval Markét, Berušku, Jarmila a Méďu, tedy ty, kteří mě v mé práci nejvíce podporují. [caption id=“attachment_906” align=“aligncenter” width=“360”] První výstava[/caption] Mám velkou radost, že jsem konečně zvládl opravdový černobílý tisk, paspartování a rámování. Konečně budu moci své obrázky ukazovat, rozdávat a prodávat v hávu, jaký si zaslouží. Všechno mě to stálo spoustu času a práce, ale výsledek stojí za to.

Nejoblíbenější Foglarovkou pro mě vždy byla kniha Dobrodružství v zemi nikoho. Záviděl jsem jejím hrdinům tajemnou krajinu plnou propadlin, kopečků a nebezpečí. Možná právě proto mě přitahuje krajina, která zůstala po staré Karviné. Je to kraj dolů, potrubí, propadlin a kalových nádrží, kolejí, starých domů a hornických kolonií, černých hald, hustých lesíků a podivných existencí. To vše je protkáno nepřehlednou spletí cest a cestiček, které často nikam nevedou. V sobotu jsem se tam vypravil. Tentokrát jsem chtěl najít zbytky po zámku Larisch-Mönnichů a podívat se blíže k dolům Barbora a Gabriela. Zámek jsem nenašel (a to jsem měl plánek, fotky a mapu). Co se týče orientace, tak je pro mě tento kraj začarovaný - nikde jsem zatím nebloudil tolik co tady. Zašel jsem se podívat na starý hřbitov na Mexiku, který jsem si oblíbil.

Když jsem začal dělat své první pokusy se středoformátem, zajímal jsem se hned od začátku o možnost převodu do elektronické podoby. Hned mě napadl filmový skener, ale problém je cena - zvláště pak pro středoformátový rozměr políčka. Od začátku jsem ale věděl, že takový scaner kupovat nechci. Hledal jsem řešení, které by bylo ideální pro člověka jako jsem já: fotí dlouhé roky digitálně má kvalitní digi výbavičku (zrdcadlovku, objektivy) má zvládnutý digitální workflow (raw conversion) není si zatím jistý jak vážně to s temnokomornictvím myslí své negativy chce publikovat na webu (tzn. kvalita není velkou prioritou) nechce utrácet za foto skener nemá k převodu stovky negativů a nepohrdne tedy pracností a nepohodlím oproti pohodlnému skenování Napadlo mě vyzkoušet přefotit negativy svojí digi zrdcadlovkou. Není to žádný zázrak, ale myslím, že výše nastíněné požadavky splňuje a výsledky byly nakonec mnohem lepší než jsem zprvu očekával.

Tady je několik obrázků, které včera vylezly z mé středoformátové krabičky. Jsou ze dvou výprav - na Konicko a do Dolních Kounic.