Modrý Pavouček

Kámovci nás pozvali na výstavu. Ve Vídni jsou k vidění obrazy mexické malířky Frídy Kahlo. Po dlouhé době konečně výstava, která se mi hodně líbila. Krásné obrazy a krásné fotky. Výstavní prostory i nasvícení takové, jaké jsem ještě nikde neviděl. Kdo může ať tam jede. A když už jsme byli ve Vídni, udělali jsme si pěkný okružní trek centrem Vídně. Pěkné město, rád se tam znova podívám - třeba na Picassa a Michelangela v Albertině.

Město Těšín většinou znají všichni jako místo, kam se jezdí výhodně nakupovat. Stačí přejít řeku Olzu do polské části a dojít pár metrů na trh. My jsme se tam s taťkou a Maky zajeli podívat jako turisté a jediné co jsme koupili byl černobílý film, který mi tam zrovna došel. Když se člověk vyhne všem nákupním svatostánkům, zjistí, že je polská část města mnohem hezčí než ta česká. Staré domy, úzké uličky, vyhlídka pod Piastovskou věží.

Někdy se stane, že sedím se sluchátkem u ucha, poslouchám nekonečný a nudny telefonát, který z různých důvodů nemůžu ukončit a hrozně se nudím. Většinou jsem si začal něco čmárat, ale málokdy jsem měl dostatek místa. Odnášely to různé předměty v dosahu na mém stole: poznámkové sešity, bílé okraje různých dokumentů, vizitky, manuály, krabičky. A tak jsem vyhodil podložku pod myš a dal místo ní blok. Když je podložka počmáraná, stačí otočit stránku.

Podzim mám z celého roku nejraději. Nevadí mi zima, která se každou noc doplazí o kousek blíže, nevadí mi temné mraky ani studený vítr. Těším se na všechny ty sychravé dny, kdy jsou všichni zalezlí někde v teple a venku je tak krásně smutno. Ale k podzimu patří i zlaté světlo, modré a počmárané nebe, syté barvy a poletující listí. Včera odpoledne jsem se motal po Žabinách a po dlouhé době jsem si vzal barevný foťák.

Jednou za čas přijde den, kdy je venku zima, obloha je plná temných mraků, chvilkami prší a kdo může, ten raději ani nevychází ven. A právě takové dny jsou jako stvořené pro mé poznávací výpravy. Většinou si vyberu nějaký kraj, a celý den pak projíždím a procházím jeho krajinou, hledám památky a dýchám jeho vzduch. Pro včerejší studenou červencovou neděli jsem si vybral Jihlavsko. Jak už bývá mým zvykem, hlavní osu mé pouťi tvořily židovské památky a hřbitovy.

Je pravda, že poslední dobou ukazuji méně a méně fotek. Co za tím vězí? Dlouho jsem hledal cestu jak to lidem kolem sebe vysvětlit. Nápad přišel znenadání - kamarád z práce mi poslal graf nazvaný Fáze fotografa. Trošku jsem ho upravil, přeložil a můžete se na něj podívat níže. Jeho vypovídací hodnota je mnohem větší než bych byl schopen vyjádřit slovy. Předem se omlouvám všem nematematikům a neinformatikům, které taková forma může odradit nebo přímo znechutit.

Před rokem jsme si s Markét slíbili, že rok společného života pod jedním jménem pojedeme oslavit k naší svatební kapličce. Z oslavy na Blatinách jsme si pro tuto příležitost schovali malou část dárku od kámošů - jeden bílý létající lampión. Kvůli zdravotním komplikacím jsme ale nakonec o výročním víkendu místo kapliček sháněli odvoz do nemocnice. Když jsme v sobotu pozorovali z okna duhu, říkali jsme si, že na nás někdo myslí a projevuje nám svoji přízeň alespoň takhle.

Poslední rok pracuji pro mezinárodní společnost NSN (Nokia Siemens Networks), která zaměstnává lidi z celého světa. K napsání dnešního příspěvku mě přivedl mail, který se do mé schránky dostal v rámci běžné komunikace s indickou pobočkou. Obsahem mailu byl mírný (podle mě až moc mírný) apel indických šéfů na své zaměstnance, aby v práci opravdu pracovali a neflákali se. Přesný text se zde publikovat neodvážím, ale za vše hovoří graf na obrázku, který byl v mailu uveden jako argument na podporu tvrzení o nalomené pracovní morálce zaměstnanců.

Několik měsíců trvala organizace a jeden víkend realizace. Setkání Brněnsko - Třinecké rodinky na chalupě ve Svratce se vydařilo. Počasí, i při té své nevypočitatelnosti v poslední době, nám dopřálo dostatek času na kola, lezení i grilování. Víkend jsme si s Maky protáhli až do pondělka. Večer před návratem do Brna jsme lezli na Drátníku - zima, mokro a vítr jak v Tatrách, ale zato nikde ani noha.

Od víkendu už Zdenka neslyší na jméno Šípová. Jmenuje se teď Odvárková - to po Márovi. Vše se událo na nádvoří hradu Valdštejn a bylo to pěkné. Jedlo se, pilo se, udilo se, tančilo se a hodovalo dlouho do noci a možná až do zamračeného rána - nevím, protože jsem usnul. Všude kolem dokola jsou skály, ale na lezení to tentokrát nebylo, to se budeme muset vypravit někdy extra, bez deště a zimy.