Modrý Pavouček

Vánoce v Třinci. Kde jsou ty časy, kdy jsem vánoční svátky prolyžoval. Z vrcholu Ostrého se dalo pralesem jezdit až dolů do Tyry k “Hokejistům”. Abychom jen nebaštili cukroví, nepili whisky a neseděli u televize, vydali jsme se do liduprázdného Těšína. Komu by se taky chtělo trajdat v tak pošmourném počasí uličkami mezi starými oprýskanými domy.

Na hradě Špilberku se koná pěkná výstava k filmu “Kuky se vrací”. K vidění jsou spousty Lachmanových obrázků, skic, loutek a různých předmětů používaných při natáčení - jsou tam i ty auta. Taky se tam promítá zajímavý “film o filmu”. A třeba tam potkáte i někoho vzácného - tak jako my malíře Pavla Čecha.

Dnes v práci jsem byl opravdu rád, že jsem vůbec dorazil. Kam ten svět spěje: U Rohlenky je na dálnici zpomalení. Včera večer se tam už od Slavkovského nájezdu dělaly kolony a sjížděli jsme na starou cestu. Nebyli jsme samozřejmě sami. Před náma sjížděl jeden z těch “vídeňských Poláků”. O Polácích na cestách mezi Vídní a Těšínem si myslím své, ale ten včerejší tomu dal korunu. Motal se divně už před křižovatkou, asi studoval mapu. Přehlídl tak zřejmě, že není na hlavní. A aby zmátl auta řítící se devadesátkou po hlavní od Rousínova, tak před křižovatkou téměř zastavil. Pak pomalinku bez blinkru na hlavní najel. V tu chvíli se nám s Maky udělalo úplně špatně. Podobně se zřejmě cítil i řidič velké dodávky, který nějakým zázrakem jak blesk proletěl Polákovi před čumákem, protože po pár set metrech stála dodávka na krajnici. Řidič nejspíš rozdýchával myšku, kterou Polákovi zachránil život. Tohle fakt nikdy nepochopím.

Svoji dlouhou dovolenou jsem ukončil rodinným víkendem ve Svratce. Přijeli naši, Jana s Leškem, Eli a Pegy a bylo fajn. Jedlo se, pilo se, lezlo se, lítalo se, hrálo se, četlo se, houbařilo se a kolovalo se. Pro tento rok jsem docestoval. Nezbyl mi ani den dovolené, ale nelituju. Vracím se do práce s pocitem jako kdysi prvního září po dvouměsíčních prázdninách do školy. Doufám, že tam na mě ještě čekají.

Zrovna když jsem rozjímal v tichu a klidu skandinávské divočiny, rozhodl se náš dlouholetý čtyřkolový společník Blesk, že nás opustí. Ani se nerozloučil a jednoho dne prostě zmizel. Ale starali jsme se o něj dobře, to zase jo, zvláště v poslední době dostal spoustu drahých dárečků. Tož tak na světě. Kdyby jste ho náhodou někde spatřili, tak neváhejte a hned nám (nebo rovnou policii) zavolejte. Poznávací znamení: na zadní kapotě pod oknem bílé nátěry rezavých míst, vpravo nahoře chybějící kousek umělohmotného krytu hagusu a dlouhé škrábance v laku přes oboje boční dveře.

Tento film se mi líbil velice. Je to smutný příběh z padesátých let plných nesmyslných lidských tragédií. Pan Hrušínský, pro mě herec nad herce, toho ve filmu oproti jiným moc nenamluví, ale vše co říká si budu ještě dlouho pamatovat. V dnešní době ublikaných reklam, oblbujících akčních filmů a trapného vystupování spousty rádoby herců je takový film jako balzám na duši. Tož tak na světě. O filmu na ČSFD

Seděli jsme takhle jeden večer u vínka s Němečkama, známou brněnskou hudební rodinkou, a probírali, mimo jiné, různé zážitky z Nashvillského natáčení poslední druhotrávnické desky Marcipán Toleda. Kdo ji ještě neslyšel, tak má u mě velký vroubek. No a řeč přišla i na letošní turné Druhé trávy s americkým hostem Charlie Mc Coyem. A že prý hrají spolu s Jíšovkou, Poutníky a Katkou García první koncert v sobotu v Moravské Třebové v rámci místního festiválku Bramborák. Směšné vstupné, dobré kapely, zajímavá krajina, historické město, k tomu nejasný plán na víkend a tak jsme vyrazili.

Konečně hromy, blesky, déšť a zatažené nebe.

Půl roku očekávaný koncert nadešel. Do Prahy se klukům z Monogramu podařilo dostat pravý nefalšovaný americký bluegrass v podobě kapely Doyle Lowson and Quicksilver. Tradičně jsme do Prahy vyrazili hned ráno, to abychom měli čas na město samé. Praha je kouzelná. V uličkách Starého města a Malé Strany jsem musel prožít jeden ze svých minulých životů. Tak se mi tam líbí. Ani tentokrát jsme nezapoměli na výstavy. První byla série fotek Citylab Jiřího Turka v Leica Gallery Prague. Technika, kterou fotky dělal se mi hrozně líbí - vše je většinou rozmazané pohybem, hodně zašuměné a barvy mají mírně nepřirozené odstíny.

Vydal jsem se po stopách památek na židovskou komunitu, která žila v Jablunkově - malém podhorském městečku na severovýchodě naší republiky. Průvodcem mi byla kniha “Židé v Jablunkově”, kterou jsem nedávno objevil.