Modrý Pavouček

Do Svratky jsme přejeli přímo z Krušných hor. Za týden, který jsme na Svratecké chalupě strávili se tam vystřídala celá řada rodinných příslušníků. První víkend rodiče od Markét, pak do úterý Klárka s Gabkou a od středy do dalšího víkendu kompletní Třinecká posádka. Konečně jsem se podíval do zámku ve Žďáru nad Sázavou. Prošli jsme si to s Leškem během dvou hodin, kdy se zbytek rodiny koupal na místním bazéně. Vůbec jsem netušil, že zámek, kolem kterého jezdíme takové roky autem, je tak rozsáhlý a krásný. Bazilika je obrovská a nestačil jsem koukat. Poslední den před návratem do Brna bylo nádherně a tak jsme vyrazili do Toulovcových Maštalí. Cestou jsme se stavili ve zvířecí záchranné stanici Pasíčka, kde se starají o zvířata, která se jim nepovedlo navrátit do volné přírody - mají tam rysa, sovy, veverky nebo lišky. V Maštalích jsme tentokrát zvolili novou trasu a některá místa jsme procházeli poprvé v životě. Došlo i na čvachtání v potoce. V polovině trasy nám to akorát vyšlo na zastávku ve Vranici, kde stojí vyhlášená trampská hospoda. Někdy tam obsluhují kámoši, ale tentokrát tam nebyli. Vyšlo nám to krásně.

Je konec května, ale počasí je aprílové. Střídá se déšť, sluníčko a pořád je zima. Abychom alespoň na chvilku vytáhli paty z Brna, zajeli jsme na jednu na chalupu do Svratky. Z kůlny jsme vyhrabali starý gril a ke klasickým špekáčkům jsme přidali hermelín.

Den po výpravě k Ruskému kříži jsme se vydali v plné sestavě na vedlejší kopec. Cílem bylo další místo, ke kterému nevedou žádné značky a ke kterému si člověk musí cestu vymyslet jen podle mapy. Vydali jsme se na Purkyňovu vyhlídku. Šli jsme z Adamova po žluté, po které často jezdím na kole nahoru z údolí. Chvíli poprchávalo, chvíli svítilo sluníčko, vzorně aprílové počasí. Vyhlídku jsme našli. Je z ní krásný výhled do údolí nad Adamovem. V dálce byl vidět i Nový hrad. Výpravu jsme zakončili porcí hranolek od místního kebapáře. Jen co jsme sedli do auta, začalo poprchávat a za chvíli se přihnala dešťovo-sněhová bouře. Vyšlo nám to pěkně.

K Blansku legálně můžeme a tak jsme se prošli po kopcích nad krásně zastrčenou vesničkou Hořice. Stojí na hřebeni nad Blanskem, končí tam cesta, a člověk si připadá aspoň trošku jako na horách. Původně jsme si chtěli dělat oheň u turistického přístřešku Nepustilka, ale byla zima, sníh a ohniště stejně zabral někdo jiný.

Od začátku roku jsme zavřeni v Brně, nikam se díky Covidu pořádně nemůže. Dost nám to vadí. Zvláště teď na jaře, když se dělá teplo a slunečné počasí nás táhne někam dál do kopců a na chalupy. A tak místo toho chodíme na večerní čelovkové procházky na Ruský vrch, sem tam něco delšího za Brnem, ale je to bída. Děti tento rok nelyžovaly. Snad bude brzy líp. Aspoň na hory a chalupy by lidem dovolit mohli.

S Kámou, Vagošem, Prokopem a Grétkou jsme se vydali do Rakoveckého údolí. Je to taková zastrčenější a opuštěnější část Moravského krasu. Dříve jsem tam hodně jezdil na kole a užíval si krásnou samotu. Teď tam vede několik single trailů, takže je všude hodně cyklistů, ale pořád je tam krásně. U Junácké studánky (někde také studánka sv. Václava) jsme si udělali oheň a děcka běhaly po lese. Po tom nekonečném vysedávání doma to bylo úžasné. Cítit kouř, jít po louce, překračovat potok.

Jarní prázdniny našich dětí jsme původně plánovali celé ve Svratce, ale počasí nám moc nepřálo. Tož alespoň na pár dní. Jeli s námi Hudečkovi a pobyli jsme na chalupě necelé čtyři dny. Zažili jsme sluníčko a teplo, zimu a hustou chumelenici, sníh, bahno, led i suchou louku. Snažili jsme si to užít, protože po návratu do Brna budeme na tři týdny zavřeni doma. Tak si to přeje naše vláda.

Celkem dobrodružná výprava do Moravského krasu. Za cíl jsme si zvolili (jsem zvolil) Ruský kříž, který stojí ve svazích Josefovského údolí. Nevede k němu žádná značená cesta, což nás (mě) lákalo. Vyrazili jsme od lesního baru, ve kterém jsme si museli koupit pár sladkostí, volným terénem nahoru směrem ke kříži. Sníh a podmáčený les jsme si vyloženě užívali. Hrůza. Ještě, že se objevila pěšina, která vedla přesně tím správným směrem. Jak se ale ukázalo, těsně před křížem se pěšina zařízla do skal, objevily se řetězy a v těchto podmínkách jsem nerad musel uznat, že je to nebezpečné a vrátili jsme se dolů. Náhradním cílem se stala lehce dosažitelná jeskyně Jáchymka a kousek dál krásně zasněžený plácek pod Býčí skálou.

O vánocích jsme byli nemocní, venku bylo škaredě a nikam se nám nechtělo. V záplavě drahých dárků mě napadlo, že bych zkusil udělat něco hezkého, levného, z materiálů dostupných úplně každému. A taky jsem, naivně, předpokládal, že nalákám Matýska, ale toho to bavilo jen chvilku. Každopádně, chaloupka je hotová a tady je pár fotek z celé stavby. Zabralo mi to pár dní (ne celých samozřejmě) a hodně mě bavilo vymýšlet konstrukci podle toho co jsem viděl na stavbách, na kterých jsem v posledních letech pomáhal.

Po dlouhé době se ukázalo sluníčko a navíc byl volný den. Lenivě jsme se poflakovali doma, ale zmátořili jsme se a vyrazili na krátký výlet do Moravského krasu. Z kola mám odkoukané černé díry ve svazích Suchého žlebu a už dlouhou jsem si říkal, že tam musím vzít děti. Tak dnes. Zpočátku jsme to brali poctivě a zkoumali každý vstup do jeskyně, ale ke konci už jsem byli unavení. Bylo tam toho fakt hodně. Cesta zpátky po žluté značce měla být procházkou po osamělé části Krasu, ale nějak mi nedošlo, že díky covidu jsou lidé úplně všude a zvláště pak kolem míst, kam lehce dojedou autem. Naštěstí to byly jen dva kilometry a k Macoše jsme raději vůbec nešli.