Modrý Pavouček

V sobotu jsem Tomovi s Pidim z lana a s foťákem asistoval při prvním (alespoň doufáme) přelezu Jankovy cesty Malá Macocha. Cesta vznikla minulý víkend na Býčí skále jako prodloužení cesty Pornovztahy. Spodní část cesty je krásná. O druhé délce raději pomlčím, neb jsem vše pouze sledoval z lana. Přísluší jiným, aby soudili. Každopádně z toho co jsem v té druhé délce viděl cítím studený pot na zádech ještě teď.

V sobotu ráno jsme se v dešti a bahně sešli v hojném počtu pod Býčí skálou. Takové to zdrvé jádro, které se nebojí vlků ani tmy. Tomík se Zobčou nacvičovali podivné cviky v mačkách a s motykama nad vchodem do jeskyně. Gabi s Jitkou vyrazily na prochajdu a my s Tomáškem Vidláků jsme se pokoušeli o přehákování Zrdcadla. První délka patřila Tomovi a děkuji mu tímto za natlučení všech skobek, založení smyček a vůbec - přelezl to pěkně a zase jsme to jednou oba přežili. Největší gratulace putuje k Jankovi a Kamile, kteří svým prvovýstupem dodělali cestu Pornovztahy a zřejmě tak v Moravském krasu přibyla jedna z nejhezčích a nejdelších hákovaček, které navíc nehrozí zprasení volným přelezem. První mé hákování povede zcela jistě pod klenbu Býčí skály na jedno z prvních opakování této cesty.

Podle všeho se Stoupovi s Jankem po nějakých dvaceti letech povedlo první opakování cesty Aleluja na Rorejsech. Trošku jsem se kolem nich motal s foťákem. Když jsem viděl co lezou, byl jsem moc rád, že visím na své statice uvázané nahoře o strom … ale přežili to. Aleluja, VI/A0!, J. Beneš, P. Vlček 1979

Tak jsme s Tomáškem vyrazili za odpoledním lezením. I přes to, že neustále zdržoval (např. musel mě zavést domů pro věci, které jsem neměl s sebou nebo mě musel vést až do Líšně vyzvednout auto, …), dorazili jsme do Krasu před pátou. Oba jsme doma zapomněli maglajz a po dešti bylo trošku vlhko. To nás ale nemohlo rozhodit a pro lezení jsme schválně vybrali nejoklouzanější cesty na Hřebenáč. A šlo to celkem pěkně. Slyšíš Zobčo?

Na pozvání Povidláka jsme se s Orlíkem rozhodli dojet za ním a jeho kumpány (Jitka, Pípáci) do Tater. Volám Tomíkovi v pátek odpoledne a hlásí mi z Tater sluníčko, vedro, volné bivaky někde nad nimi a taky auto - to že se prý, po domluvě s hlídačem sanatoria Vyšné Hágy, dá nechat v areálu léčebny. Přebaluju tedy celý batoh - nechávám doma všechno vaření a polovinu oblečení. V půlnoci jsme v léčebně, marně hledáme Tomovo auto (parkuje na Popradském plese). Marně hledáme moji helmu (zůstala doma). Marně hledáme hvězdy (začíná pršet). Marně hledáme cestičku Batizovskou dolinou pod Kostolík (prodíráme se sutí). Marně hledáme nějaké volné bivaky (usínáme za deště pod širákem vedle cestičky). Druhý den ráno svítí sluníčko. Vyrážíme nalehko - bez oblečení a pro jistotu hodně pití s sebou. Kuttove platne mají být lehké krásné lezení. Na radu Toma nalézáme do stěny o 20m vlevo než jsme podle průvodce plánovali - no, rozhodně to nebylo čtverkové lezení (ať žijí varianty - vše jednou oplatíme). Bez helmy se bojím každého náznaku padajících kamenů. Najednou hrozný randál, kamenná lavinka. Naštěstí někde vlevo nebo vpravo (jak se později dozvídáme, pod Pípákem se na štandu v jedné ze sousedních cest urvala celá skalnatá police, ale kromě seklého lana z toho vyšli dobře). Dolízáme nahoru v mlze a fučí vítr. V krátkých rukávech není moc co řešit a slaňujeme celou stěnou dolů. Náladu značně zlepšuje podvečerní sólo výstup na Kostolík (příště si raději vemem lano, že Orlíku :-) ). Po úžasném úplňku přichází ledová noc. Ráno - mlha, vítr, zima, všechno oblečení na sobě, zima. Jdem dolů. Když jsme až dole na Štrbském, tak je nahoře samozřejmě jako naschvál nebe bez jediného mráčku. Tímto Tomíkovi děkuji za pozvání, akce opravdu stála za to, a až mě zase někam naláká ….

Zase jsme si jednou zablbli s lany a karabinami. Tentokrát jsme všechny lanové překážky postavili bez “velkého Lukina”. Cestou zpátky jsme si udělali malou vyjížďku přes horské vesničky. Objevili jsme krásný kopec - Křížový vrch nad vesničkou Ruda.

A další odpoledne ve Sloupu

Sedíme takhle s Martinem v sobotu ráno u snídaně a najednou je tady nápad jet se někam podívat. Lovím z paměti tip na Jesenické skalky, ke kterým mi dal Alex kdysi průvodčíky. Sedáme do auta a jedem. Berem věci na spaní, kdyby se nám tam chtělo zůstat. Cíl je nejasný - podle průvodce je tam skála na každém kopečku :-). První zastávka je v Bohdíkově, kde se po poradě s místními domorodci dostáváme k opuštěnému lomu. Vypadá to nádherně. Hned lezeme cestu Idaho 5+. Ta stála za to, všem doporučujeme. S ostatními cestami už je to horší. Láká nás průstup policí ve středu hlavní plotny, ale jak se k ní dostat …. tak jsme trošku zabojovali v nějaké osmě a police pak nestála za nic. Ještě jsme si dali polovinu nějaké šestky a ostatní cesty už nás moc nelákaly - na kolmých plotnách jsou někde našroubované chyty, jinde zase vysekané díry. Jištění ale vypadá celkem udržovaně.

Mé nekonečné pokusy v cestách za hřištěm. Vylezu to někdy?

S rodinkou jsme se zajeli podívat na Sůlov. A když už jsme tam byli, tak se i trošku lezlo.