Modrý Pavouček

Dlouho jsem se těšil na těch pár dnů, které strávím s pár kámošema a lokálkovskými nováčky na Slovensku. Plánované čtyři dny se sice smrskly na tři, ale stálo to za to. Večer oheň, něco na pití, spaní pod hvězdami, fajn banda úplně nových lidí. Nevím co přesně se pak stalo v neděli na skalkách u Buchlova … ale určitě budu držet všechny palce, aby to dobře skončilo.

Výprava do neznámé lezecké oblasti. Vylezli jsme plno pěkných cest - Poslední Vandr, Českou cestu, Dej si dolejt a další. Večer jsme dělali oheň a opíkali buřty, konečně jsem se dočkal. Jo, a Mára vlezl do Vltavy, hrdniský čin, voda jak led, oblast je totiž asi 4km pod přehradou. Mára, Já, Kiki

K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.

Naplánoval jsem si odpočinkový víkend na Vysočce. Celé se to ale nějak zvrhlo a v sobotu se lezlo jak o život. Patnáct cest už vydá na pěkný výstup některou z Tatranských stěn.

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Původně jsme chtěli s Arnym na Vtáčnik, ale po předpovědi počasi jsme zase jednou vyměkli . Shodli jsme se, a vzájemně se o tom několikrát ujistili, že v mínus desíti by to určitě nebylo to co od lezecké akce očekáváme. Na sobotní dopoledne hlásila předpověď pro celou republiku sluníčko. Změnili jsme plán. Výlet na Baby. Vzali jsme Máru s Peťou ze Schyzorgu a bylo … do Oslavan jsme se prodírali sněhovou chumelenicí, jakou nepamatuju za poslední tři zimy. Nakonec ale bylo pěkně a lezlo se (jak) o život. Sundal jsem pytel z “Vaškovy”. Domů jsem se vrátil bez mobilu.

Jankův Diogén opět vzlétl. Tentokrát se přistávalo na Vysočině pod Čtyřma palicema na Vysočině. Dál jsme museli pěšky. A pak už bylo jen modré nebe, sluníčko, kamoši a cesta za cestou - Rakteta, Stratosféra, všechny Korsické cesty, Kejrum, Zajoch a další a další. Palice tentokrát patřily jenom nám. Arny, Frantis, Janek s Kámou, Deni, Zdenka s Márou a Aidou, Špek s Ivou, Tomík a Jitka s malým Špekounkem.

Po nekonečném domlouvání akce “Víkendová Vysočina” vyrážíme s Arnym jen ve dvou směr Drátník. Vzduch i skála byly promrzlé, ale zato foukal silný vítr a tak se nám lezlo dobře. Přelezli jsme všechny klasiky a já se jako obvykle zamotal v Sokolí spáře.

Dnes byl slunečný den. Cestou do práce jsem si říkal, že by to chtělo něco … no, a pak se ozval David a ve dvě už sedíme v autě a míříme do Krasu. Do setmění jsme stihli pět cest. Dost bylo stěny. Večer jsem procházel svůj archív poznámek, útržků a fragmentů, které si opisuji z knih nebo různě z webu. Jeden jen tak pro radost: OJEBÁVÁNÍ V HORÁCH Co si myslíte o tomdle: lezete v horách mnohadélkovou cestu a o dva tři metry uhnete z linie cesty. Zdá se vám todle jako ojeb? maťa Re: OJEBÁVÁNÍ V HORÁCH pokud myslis klasicke dlouhe cety, tak tam casto par metru tam ci sem nehraje roli. :-) Pokud nahodou ano, a uhnes nekam, tak to neni ojeb cesty, ale vetsinou tebe, neb ta cesta vede tim jednoduzsim a pokud z ni uhnes tak jsi bud v problemech a nebo rovnou v riti. Dag

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy - doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …