Modrý Pavouček

Výprava do neznámé lezecké oblasti. Vylezli jsme plno pěkných cest - Poslední Vandr, Českou cestu, Dej si dolejt a další. Večer jsme dělali oheň a opíkali buřty, konečně jsem se dočkal. Jo, a Mára vlezl do Vltavy, hrdniský čin, voda jak led, oblast je totiž asi 4km pod přehradou. Mára, Já, Kiki

K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.

Naplánoval jsem si odpočinkový víkend na Vysočce. Celé se to ale nějak zvrhlo a v sobotu se lezlo jak o život. Patnáct cest už vydá na pěkný výstup některou z Tatranských stěn. [caption id=“attachment_2187” align=“aligncenter” width=“300”] Skřítek z Vysočiny[/caption]

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Původně jsme chtěli s Arnym na Vtáčnik, ale po předpovědi počasi jsme zase jednou vyměkli . Shodli jsme se, a vzájemně se o tom několikrát ujistili, že v mínus desíti by to určitě nebylo to co od lezecké akce očekáváme. Na sobotní dopoledne hlásila předpověď pro celou republiku sluníčko. Změnili jsme plán. Výlet na Baby. Vzali jsme Máru s Peťou ze Schyzorgu a bylo … do Oslavan jsme se prodírali sněhovou chumelenicí, jakou nepamatuju za poslední tři zimy.

Jankův Diogén opět vzlétl. Tentokrát se přistávalo na Vysočině pod Čtyřma palicema na Vysočině. Dál jsme museli pěšky. A pak už bylo jen modré nebe, sluníčko, kamoši a cesta za cestou - Rakteta, Stratosféra, všechny Korsické cesty, Kejrum, Zajoch a další a další. Palice tentokrát patřily jenom nám. Arny, Frantis, Janek s Kámou, Deni, Zdenka s Márou a Aidou, Špek s Ivou, Tomík a Jitka s malým Špekounkem.

Po nekonečném domlouvání akce “Víkendová Vysočina” vyrážíme s Arnym jen ve dvou směr Drátník. Vzduch i skála byly promrzlé, ale zato foukal silný vítr a tak se nám lezlo dobře. Přelezli jsme všechny klasiky a já se jako obvykle zamotal v Sokolí spáře.

Dnes byl slunečný den. Cestou do práce jsem si říkal, že by to chtělo něco … no, a pak se ozval David a ve dvě už sedíme v autě a míříme do Krasu. Do setmění jsme stihli pět cest. Dost bylo stěny. Večer jsem procházel svůj archív poznámek, útržků a fragmentů, které si opisuji z knih nebo různě z webu. Jeden jen tak pro radost: OJEBÁVÁNÍ V HORÁCH Co si myslíte o tomdle: lezete v horách mnohadélkovou cestu a o dva tři metry uhnete z linie cesty.

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy - doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …

Vylézt Macochu ze dna na její horní okraj je na první pohled věc nepřestavitelná a nemožná. A přesto vede nahoru několik cest a většina z nich dokonce vede obrovskou převislou klenbou. Lidé, kteří se každý rok do Macochy na několik dní sjedou je jen pár a vzhledem ke stylu, jakým se v Macoše leze, jich asi nikdy moc nebude. Tento rok jsem se vydal jen fotit - na svůj průstup stěnou Macochy si budu muset ještě chvilku počkat.