Modrý Pavouček

Po dlouhé době výhradně lezecká akce. Tento rok to lezení pěkně flákám .. to jsou samé kopce, pražce, kompozice a pak to takhle dopadá. Ale bylo fajn. Dík všem. Fotky od Kámy

V pátek odpoledne bylo jasné, že už nikdo nikam lézt nepojede. Márova pozvánka na Zdenčin obrovský statek v Újezdě se nedala odmítnout. Balím a balím a balím, klasika, čím kratší a pohodovější akce, tím více věcí. Celou sobotu jsme se pak proháněli cestama, cestičkama, polema i nepolema Třebíčského přírodního parku. Sem se ještě vrátím Máro (a nejednou a s foťákem). Neděle patřila nezatopené části Wilsonky.

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů. Konečně jsem dostal jeho nosičskej film. Druhý den ležíme celé dopoledne ve spacácích na verandě chaty. Prší. Ve dvanáct přichází největší slejvák. Naděje berou za své. Hurá na skalky. Po koupeli na Šútově přijíždíme večer na Predhorie. Opět balíme batohy, lezení, věci na spaní, jídlo a ťapkáme nahoru na Sokolie. To je výška, pane Knotek … Spíme na úžasném místě s výhledem na Strážovské vrchy a část Malé Fatry. Celou neděli lezeme a lezeme. Je to sice vysoko nad údolím, ale cesty jsou pěkné, douhé a dobře odjištěné. Stálo by to zajet sem ještě jednou. Když už toho máme dost, přichází jako na zavolanou kamarád déšť a po nekonečném sestupu jsme zpět u auta.

Zelené světlo, těžké lezení, vesnička, ve které dávají lišky dobrou noc. Tak bych viděl Holštejn a okolí. Na rozlezení jsem vzlínal dlouhým koutem a ve vedlejší cestě lítal malý Adam. Je to zvláštní vidět ho naživo, tolik lidí o něm v posledních letech básní a přetřásá jeho přelezy.

S Martinem a dvěma místňáky jsme lezli pár cest na Babách. Jsem rád, že jsem si s Járou vylezl pěknou převislou cestu, na kterou nemá zrovna pěkné vzpomínky. Před pár lety se tam s ním urval nýt a vyšlo to bohužel až na zem. Ale měl tehdy štěstí v neštěstí. K večeru šla osádka auta na místní rychloochutnávku vín a tak jsem vyrazil podívat se na Mohelnskou step. Dost dobré. Nebýt vesmírné kulisy Dukovan v pozadí, připadal bych si jak někde na Slovenských poloninách.

V sobotu se lezlo, zkoušelo, slacklinovalo, jezdilo na kole a večer družilo v Jezdeckém klubu. Když jsem v neděli v poledne vylezl z postele, měl jsem náladu akorát tak na projížďku autem. Do Brna jsem se vracel přes ztracené vesničky po vedlejších cestách přes Jirmanov, Bystřici pod Perštejnem a Lomnici.

Nová oblast někde u Znojma, o které jsme slýchávali od Vlka i jiných krasových skálolezců si už dlouho říkala o průzkumnou výpravu. Tak jsme tam konečně byli - já a jádro schyzorgu (Mára a Bukva). A já už tam asi nikdy nepojedu. Cesty dole u potoka se nám moc nelíbily a průvodčík z netu taky nic moc (skoro nic jsme podle něj nenašli). Jistou nadějí skýtají ještě skály nahoře na kopci, ale ty jsme zatím jen okoukli cestou k autu. I tak si ale z této lezecké akce odvážím pár pěkných zážitků, byť nelezeckých - návštěva krásné restaurace v bývalé sýpce, konzumace hrozně dobrých utopenců v hospůdce u Čerta a nekonečně klikatá cesta s navigátorem Márou (poté co mě navedl k asi padesáté objížďce už jen rezignovaně prohlásil - vjeď do toho zákazu, já to když tak vysvětlím a zaplatím).

Po zrušení plánovaných tatranských skialpů jsem se po dlouhé době rozhodl strávit víkend v Brně. Ve čtvrtek v hospodě Mára navrhl vylézt Alpskou cestu na Masív Koně v Suchém žlebu a náhradní plán byl jasný. Dva roky zpátky jsem pod cestou stál a říkal jsem si, že to musím vylézt - krásná dlouhá logická linie - tak mi to tehdy připadalo. Mára měl asi podobné pocity, protože plán na sobotu zněl: vyběhneme Alpskou na koně a pak si pojedeme zalézt do Sloupu.

Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.

Dlouho jsem se těšil na těch pár dnů, které strávím s pár kámošema a lokálkovskými nováčky na Slovensku. Plánované čtyři dny se sice smrskly na tři, ale stálo to za to. Večer oheň, něco na pití, spaní pod hvězdami, fajn banda úplně nových lidí. Nevím co přesně se pak stalo v neděli na skalkách u Buchlova … ale určitě budu držet všechny palce, aby to dobře skončilo.