Modrý Pavouček

Pršelo a tak jsme místo do Tater vyrazili s Marky na Vysočinu do Svratky. Tam pršelo taky, ale v dešťové pauze se nám v sobotu podařilo dobýt všechny Čtyři palice. Expedičně jsme vysápali i navlhlého Tovaryše. Neděle patřila skanzenům - Veselý kopec a Betlém v Hlinsku. Taktně k Vysočinským malířům bych nejraději pomlčel o výstavách jejich obrazů na různých místech Vysočiny, hrůza a děs. Čekali jsme, že si spravíme chuť na zámku v Nasavrcích, kde začíná výstava pana Odvárky, ale bohužel, přijeli jsme pár hodin před zahájením.

Poté co náš nejmenovanej mistr kvalitář celou akci vymyslel, zorganizoval, domluvil a těsně před odjezdem opustil jsme se na něj s Davidem vy….kašlali a jeli jsme sami. Pod zříceninou hradu Lukova jsme lezli dokud bylo po čem a to doslova - došly cesty i bříška prstů. A tady jeste par fotek od Davida

V sobotu ráno bylo léto. Jeli jsme na Baby a celý den se lezlo jen v krátkých rukávech. Motejlův komín mě trochu potrápil, ale jinak parádní lezení ve sluncem vyhřáté skále. V neděli ráno pěkně nebylo. Zima, černé nebe, vytrvalý děšť. Vyrazili jsme s Márou na Tišnovsko. Z ranče U bizona jsme prošli údolí Libochovky (které jsem před pár týdny nechtěně minul na kole) a přes Žďárec jsme přešli do údolí Loučky. Od vesničky Stryje s krásnou kapličkou jsme se vydali cestou necestou přes kopce, zarostlé rokle, pole a údolí směrem k Říkonínu. Když jsme kvůli zkrácení cesty přelézali přes vagóny nákladního vlaku, připadali jsme si jako hobos. Díky rozvodněným říčkám jsme si i pěkně zabouldrovali - takový přechod po hliněné římse deset metrů nad vodou dokáže cestu velmi zpříjemnit (a protáhnout). Pršet nepřestalo ani na chvíli. Goretex opravdu (ne)funguje :-))). Dobrá akce.

Byl jsem zimní nováček a s Jankem jsme podnikli kouzelnou lezeckou a lyžařskou výpravu. Nedávno o tom Janek něco napsal, tož tady je jeho článek: Od Eigeru k Tatrám Už je to nějaký čas, co jsem se pokoušel s kámošem vylézt v zimě severní stěnu Eigeru. Se ví, že jsme byli patřičně natěšení, protože severní stěna Eigeru, obávaný “Mordwand”, se neleze každý den. Pamatuju si, jak jsme celý den v hlubokém sněhu vláčeli proklatě těžký bágly pod stěnu a unavení jsme pak večer usínali se svrbivou zvědavostí, jak obstojíme v dalších dnech ve stěně. V noci pak přišla vichřice se sněhem, kterou jsme byli schopni ignorovat akrorát asi do úrovně Rozlámaného pilíře, kde má člověk vylezených jen 500m ze skoro 4km dlouhé cesty, odkud jsme nakonec prchli ze stěny pryč.

Tradiční oddílová akce “Divoký důl”, na které jsou lokálkovští nováčci tím nejodpudivějším způsobem seznamováni se zimním lezením v mačkách a s cepíny, se konala tento víkend. Letos to bylo bez sněhu a mrazu, ale i tak se lezlo jak o život (doslova).

První hákování po návratu. Mára se konečně dočkal přelezu svého dlouho opěvovaného Beraního rohu V/A2 ve spojení s Malým beranem na Rorejsech. Byli jsme tři a lezli jsme to na tři délky. Hákuje se jen ta horní. Cestou zpátky jsme se koukli do Macochy … blíží se to. http://carya.rajce.idnes.cz/na_rorejsech/ - Fotky od Kámy

Tři obrázky z Ádru, které teprve teď vylezly na světlo.

Dnes místo všech slov jen obrázky a dík všem co tam byli. K prohlížení doporučuju pustit si něco z auta - Hendrixe, Nirvanu, New Grass Revival nebo Billa Monroea.

Takhle nějak si představuju ten náš-váš oddíl. Díky všem za dokonale vydařenej vejkend. A zvláštní dík posílám Árnymu a Pikačovi - to za to všechno.