Modrý Pavouček

Když už to tento víkend nevyšlo na hory, tak alespoň nějakou “horskou” akci v krase by to chtělo. A stalo se. Starou klasiku Jeskyní na Beraní roh (tento rok bez hákování samotného rohu) jsme si dali s Kámou za podpory Arnyho. Zarostlá byla i cesta “3535”, která se nám také líbila velice převelice (vybojoval jsem to až ke slaňáku, i když jsem tomu moc nadějí nedával).

Poklidnej odpolední výlet na Pálavu. Lidí na skalách hodně, ale cesta nám vyšla pěkně. Večer jsme šli nahoru na hřeben. Nikdy dříve jsem tam nebyl, znal jsem jen skály, kde se leze. Nádhera.

Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně - zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.

Cyrilometodějská dovolená po návratu z Ostrého pokračovala výjezdem do našeho oblíbeného Štramberka. Je tam krásně, je tam lezení a Maky tam má svůj indický obchůdek, ve kterém, snad jako v jediném v republice, mají ty zvláštní šátky co nosí ve vlasech. V arboretu kromě několika individuí slaňujících a lezoucích v trávě a křoví mimo lezecké sektory nikdo nebyl a všechny cesty tak patřily jen nám. Některé čtverky nám přišly těžší než některé pětky a do některých cest, které jsem dříve lezl, jsem tentokrát díky chybějícímu morálu ani nenastoupil - např. Cima Grande, na kterou jsem se těšil. Muselo se tam něco vysypat, protože dolézt k prvnímu nýtu fakt stojí za to, takhle to dříve nebylo. Ale jinak pěkné lezení. Pravda, kdyby do nás nepralo slunko a nebylo třicet nad nulou, bylo by ještě líp. Vše jsme ale vyřešili přesunem na kouzelné náměstí s kašnou, kde čepujou pivo, prodávají dobroty a kde mi vůbec nevadilo, že Maky ve svém obchůdku hodinu hledá tu nejhezčí čelenku.

S Kámou, Markét a Márou jsme udělali průzkumnou výpravu na neznámé (pro nás) skalky v okolí Rabštejna. V sobotu to byl Dobřečov a Ferdovky. Lezení pěkné, místo ještě hezčí a lidí málo. Klasifikace trošku rozlítaná, ale vše pěkně odjištěné. Přímo pod skálou je ideální místo na přespání (bez vody). Po podvečerní okružní jízdě podhůřím Jeseníků jsme se sem vrátili, udělali oheň proti muchičkám a zalehli. Jo, abych nezapoměl, ty Ferdovky, tak ty jsme nenašli - ale jesenickou buší jsme se prošli pěkně. Těch nadávek co se zase sneslo na hlavu Vlka a jeho průvodce, tentokrát možná i trošku nevinně. Na někoho se to bloudění svést musí.

První letošní skalky. Mělo pršet a pravděpodobnější variantou výletu byl trek po Chřibech. Ale nepršelo a tak se lezlo a popíjelo dobré pivo na Cimburku.

I když jsem se zařekl, že na Vlkovy skalky v okolí Znojma už nikdy nepojedu, vydal jsem ze tam znovu. Po předloňské ostřejší výměně názorů s Vlkem a Iljou jsem si řekl, že je třeba dát jim ještě jednu šanci. S nápadem přišel opět Mára a aby mě pro svůj záměr získal, hned ze začátku mě upozornil, že v oblasti, kterou tentokrát vybral, je i provovýstup někoho jiného než výše zmíněného slavného dua Jevišovské pahorkatiny. Mrkl jsem do krásného nového průvodce, ale kromě Ilje a Vlka jsem žádné další jmého nenašel. Uklidňuji se tím, že pár cest nemá autora - toť naše naděje, to budou starší klasiky vedené logicky, na skále se lezlo už dříve. Přesto pro jistotu studuji mapy okolí, hledám opuštěná místa, opevnění, staré budovy … co kdyby.

Víkend, počasí nedobré, nedá se na kolo ani na běžky, žádné plány, Maky maluje. Koumám kam pojedu. Do toho se ozve Mára a prej že hákovat na Rorejsech by se dalo. Jedeme v sobotu v poledne, což je pozdě a tak prý Pastviny kozy Terezy, ty že bychom stihli za světla. Nastrojení jak vánoční stromky se soukáme hlínou a trávou vzhůru. A pak už to nejde. Drny ani stromky nedrží, jištění na nic, po hodině levitování a asi šesti vylezených metrech slízám zpátky k Márovi. Příště. V mačkách, s cepíny a výbavou jak do Eigeru traverzujeme pod Policejní. Zkusíme, uvidíme. Tentokrát jde Mára. Pár metrů a šlus. No, a pak už jen slízáme dolů na cestu, balíme a jdeme domů. Dneska ne, ale jen co to všechno zmrzne, jsme tady zase. Kdepák, na nás si nepřijdou.

Pojťde a poleťte se sivým sokolem vysoko převysoko daleko od dýmu měst rostou prastaré stromy (Koločava, Ulrychovi) Česká Kanada Je sobota a prší. Nemá cenu spěchat do hor a tak místo na Vídeň míříme do kraje pod hradem Landštejn. Ve Slavonicích navštěvujeme dílnu a malou galerii sochaře Jiřího Netíka a procházíme celou jeho podzemní expozicí (včetně zatopených schodů). Ve Starém Městě pod Landštejnem konečně objevujeme penzión, kde nás nechají přečkat tu černou propršenou noc. Ráno se budím brzy. Využívám toho, že maky spí a utíkám za vesnici podívat se na místno židovský hřbitůvek. Pěknej a udržovanej. Na hradě Landštejn pak máváme naší republice a přes Novou Bystřici uháníme směr Alpy.

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem. Novohradské hory Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji. Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.