Modrý Pavouček

Týden ve Svratce s rodinou, s výletem na Svojanovský festival, s večerními výběhy na Devět skal, s lezením na Palicích … dobře bylo.

První prodloužený víkend ve Svratce. Poprvé po dlouhé době jsme s Maky lezli na skále. První cestou byl Mechař a byli jsme trošku vyhukaní po tom co se tady před pár lety Jobrovi stalo. Dobré to bylo.

Vezl jsem v sobotu nějaké věci na chalupu do Svratky. Vzal jsem si tenisky a před obědem jsem si narychlo proběhl pár míst co mám rád - kolem rybníka v Milovech na Blatiny, pak na Drátník, kde zrovna probíhala Lokálkovská horoškola (Zobana jsem slyšel už z dálky) a na Malinskou skálu. Drátník jsem vzal po hřebínku a docela jsem se potrápil - fučel silný vítr a jak už teď moc nelezu, tak to nešlo jako dříve, kdy jsem to v klidu přelezl i v pohorách.

Víkend před štědrým dnem se konala tradiční lezecká akce Lokálky. Do Lokálky už sice moc nepatřím, ale do Divokáče jezdím a budu jezdit každý rok. Je fajn vidět pohromadě staré i nové tváře, které se na jednom místě jen tak nesejdou. V sobotu jsme s Davidem lezli v jižní stěně (stráni) a za pár hodin jsme byli dole na nástupu - ne, nespadli jsme - vylezli jsme poctivě až nahoru a sešli dolů lesem.

Výprava do Tater začala nadějně. Sedli jsme s Tomem v pátek v sedm do auta a před půl nocí jsme si dali jedno řezané ve Furkotce na Štrbském. Jako za starých časů jsme pak za svitu měsíce a hvězd vyrazili do hor. V půl druhé už sedíme ve spacácích na verandě chaty u Popradského plesa, baštíme slané tyčinky, popíjíme vynesené dobroty (pivo, slivka) a kocháme se černými horami všude kolem. Kolikrát už jsme tam takhle ponocovali?

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý - Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak).

Něco lehčího na lezení, v pěkné přírodě, ne moc daleko od Brna a navíc co nejschovanější před nájezdy lezců-nelezců, kteří o víkendech okupují Vysočinské skalky. David nás nasměroval na Malý Rabštejn a zprvu to opravdu vypadalo, že by mohlo být splněno vše co jsme si namysleli. V sobotu ráno jsme ťapkali hlubokým údolím s železničkou pod skály. Lidí se tam motalo hodně, Vysočinskému mumraji (psi pod skálou, rodinky s dětmi, křik, hluk, zmatky na skále) jsme se neubránili, ale něco jsme vylezli.

V pátek jsme s Maky zběhli z práce a vyrazili směr Vysočka. Rozhodli jsme se, že si po dlouhé době zalezem na Čtyřech palicích a jediná možnost je přes týden nebo právě v pátek večer (o víkendu se ke skalám raději ani nepřibližovat). Po deváté se západem slunka jsme dolezli čtvrtou cestu na čtvrtou palici. Pak rychle dolů, s čelovkou tmavým lesem k autu a rychle do naší oblíbené hospůdky k Ritrovi.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty.

Počasí se konečně umoudřilo a oba víkendové slunečné dny jsem se toulal po Krase. V sobotu jsme s Maky, Kámou a Vagošem procházeli turistické značky kolem Adamova a hledali (tedá já jsem hledal) nové směry pro kolovýpravy. V neděli jsme si s Márou užívali vyhřátou a opuštěnou Krkavčí skálu - v horní nasvícené části téměř letní lezení dva týdny před vánocemi.