Modrý Pavouček

Písek. A zrovna před odjezdem z Brna jsem si listoval v mé oblíbené knížce: Šel jsem takhle jednou Vlčí roklí v Adršpachu, bylo to někdy na podzim, kdy už všude leželo zrezivělé listí a ve vzduchu visela syrovost nadcházející zimy. Tenkrát jsem řešil problém, se kterým se potkal snad každý opravdový lezec. “Co vlastně pro mě lezení znamená? Jakou má cenu? Copak můžu celý život jen lézt po skalách?” a tak podobně jsem se vyptával. A někde tam, na pomezí Teplických skal a Adršpachu, jsem odpověď na tyto otázky našel. Tam jsem pochopil, že lezení, a právě to na pískovci, vychovává k opravdovosti a pevnosti, ale také k respektu a pokoře. Pomáhá člověku řešit všechny situace v běžném životě. Kolikrát se člověk zachoval zbaběle, koklikrát podlézal, kolikrát podváděl. Kolikrát jenom přeháněl a kolikrát lhal, ví jenom on sám. Setsakramentsky to ví! Copak by “se stejnou” mohl kdy vylézt cestu, na které kromě fyzické síly musí předvést i psychickou připravenost? Tichým nekonfliktním řešením je vyhnout se takovým cestám diskrétním obloukem. Halasně však takové cesty prohlašovat za oprýskané dědictví minulosti, za výkladní skříň egoismu tehdejších sebestředníků, za zbytečně zbabrané místo na skále, za brzdu, která dusí pokrok, to je obyčejná zbabělost. Přelézání morálových cest minulých časů může být dnes svého druhu ryzím existencialismem, takovým kukátkem do těch nejtemnějších záhybů vlastní duše, vlastního vědomí. Filip Šilhán, Cesta do hor

Do Tater jsem si tentokrát vzal lezení i skialpy. Dopoledne se lezlo a odpoledne a večer jsem vyrážel na lyže do dolin kolem Brnčálky. Nádhera

Za lezením téměř do hor.

S kamarády z práce jsme po práci vyrazili na skok do Žďárských vrchů.

Adámo nás vzal do míst, která nikdo z nás, Brňáků, neznal.

Jarní lezení na Vysočině s lidma z Lokálky.

Tak jsme se zase jednou na poslední chvilku dohodli, že pojedem do HOR. Tom se sice z Tater zrovna vrátil, ale to vůbec nevadí. Vyrážíme klasicky - kolem sedmé z Brna. Ve dvě v noci jsme na Popradském a steleme si venku. A protože je zadní vchod do chaty odemčený , okamžitě vyhlašujeme: “Kdo vleze první do chaty, je srab”. Ráno jdeme na Tupou, první pilíř slibuje parádní lezení v tatranských mixech (drny, skála, sníh). Na nástupu doháníme čtyři hošany, škoda, nebudeme ve stěně sami. Hned jim ale utíkáme, hoši se totiž rozhodli jistit. My máme matroš taky, ale … krásné free sólo, 500m lezení, sjezd ze sedla z Ostrvy po zadku … za 3 hoďky od zápisu do knihy na recepci jsme zpátky na chatě. Nechápavě hledíme do stěny - hoši ulezli teprve prvních 50m :-). Valíme hned na skialpy, stoupáme do Širokého žlabu a kopeme sondu, hihi, hodně rychle jsme to otočili a za chvíli jsme zase na chatě. Pořád je dost času něco podniknout. Jedeme dolů na Štrbské, já s Tomem na lyžích, Luboš Campem. Pro ty co ví: Formanka je zrušena a místo ní je Frukotka v budově nádraží - tam, kde se dříve prodávaly langoše - ceny i obsluha super. Po tmě jedem zpátky na Popradské. Luboš Campem a já s Tomem na laně za autem - sjezd (výjezd) vskutku epesní. Večer sedíme s Jankou recepční u svařáku - prej jim nedávno ukradli trezor, ve kterém nic nebylo, inu, Slovensko je malá země, ale plná kok…

Teď už je mi to jasné - v Čechách si člověk o životě v Indii nemůže udělat žádnou reálnou představu. A chápu už i Indiány, kteří na otázku “Dá se v Bangalore pronajmout auto a řídit?” odpovídali hlasitým smíchem. Tak jsme konečně dorazili. Hned před letištěm se kolem nás vyrojilo snad tisíc Indiánů. Ale vše jsme zvládli. Cestu do hotelu jsme si zpestřili notebookem zapomenutým v taxíku. Čas je tady posunutý o čtyři a půl hodiny dopředu, ale během dvou dní jsme se celkem aklimatizovali. Na obrovské kontrasty si nejspíš budeme zvykat celý měsíc. Rozdíly mezi bídou a bohatstvím jsou tady neuvěřitelné. Chvilkami si připadám jako v cikánské vesničce poblíž Margrecan, ale o pár metrů dál stojí obrovská luxusní budova ze skla a oceli. Bydlíme v krásném hotelu, ke kterému vede hliněná cesta.

Jeden den jsme se hrabali zasněženým Divokáčem a druhý den plavali v hordách prašanu.

Kdyby se lidé v noci setkávali pod hvězdami místo pod lampou, mám za to, že by nemohli dobře mluvit o politice nebo o zatracených poměrech; pod hvězdami se lépe mluví o lásce, o zítřejším dnu a o jiných tichých a vážných věcech. Člověk se pod hvězdami může zbláznit nebo zamilovat, ale nemůže se rozčilovat. Skutečně existují tajemné astrální vlivy; hvězdy mají mocný vliv na člověka, který se na ně dívá; ale nemají jaksi vlivu na člověka, který civí na světelnou reklamu nebo čte v kavárně divadelní referáty. Člověk pod hvězdami je účasten na veliké slávě světa; je korunován hvězdami. Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál; až k Měsíci a do sousedství hvězd. Karel Čapek