Modrý Pavouček

I přes nejistou předpověď vyrážíme v pátek před osmou do Tater. První noc spíme tradičně venku. Ve spacácích v mínus desíti popíjíme Magistra, koukáme na hvězdy a spřádáme plány na další den. V sobotu vyrážíme na Rysy. Všude v dolinách je nezvykle hodně lidí. Po nesmyslně rozšlapané stopě jsme za chvilku u Viktora na chatě pod Váhou. Krb, kytara, čaj a zelňačka v téměř dvou a půl tisících je něco neskutečného. V sedle Váhy zvažujeme variantu přes Českou dolinu a Železnou bránu, ale nakonec jdeme na vrchol Rysů. Na lyžích jsme dali Rysy téměř od vrcholu až na Popradské, dokonce i jeden malý skok v prahu s řetězy jsme přežili (hlavně já). Večer zakončujeme klasickým sjezdem po cestě na Štrbské, večeří ve Furkotce a nočním výstupem zpět na Popradské.

Předpověď byla jednoznačná - od pátku do neděle obrázek mráčku, ze kterého padají kapky a vločky. Z původního plánu na SZ stěnu Kriváně tentokrát sešlo, ale v Tatrách je pěkně vždy. V sobotu jsme lezli klasicky na Tupou. V neděli jsme chtěli sjet z Váhy, ale skončili jsme v chumelenici a větru na svahu k Volovce nad Žabími plesy.

Všechno naše hákovací snažení v krase v poslední době směřovalo k velikému cíli - některé z cest v propasti Macocha. Ve středu večer nastupujeme s Gitou do Příklepového stropu a po 20 hodinách toho máme plné zuby. Končíme v polovině cesty ….. ale kapitola Macocha se tím pro mě vůbec nezavírá, právě naopak.

Sem tam lezeme i na místech, kde by se nemělo. Nedalo se ale nic dělat, Schody do nebe jsem si prostě potřebovali vylézt. Tož aspoň potmě, abychom nikoho neprovokovali. Schody do nebe (Zbojnické Idaho), V+/A2, V. Farkaš, J. Krch, V. Kalovský 1967

Další z přípravných cest na náš velký plán - Macochu.

V Sobotu brzy ráno vyrážíme do Suchého žlebu v Krase. Počasí nic moc, většina lidí ještě spí nebo pěkně v teple snídá a kouká na telku. Tentokrát stíháme do setmění dvě pěkné hákovačky - Starou a Novou Saxi. Před polednem se připojují Vidlákovci a Suchým žlebem se tak po celý zbytek dne nese hurónský smích prokládaný sprostým klením hákovačů. A aby toho nebylo dost, pokoušeli jsme v nedělil s Hrníčkářem a Dagem mokré cesty na Vysočině. Po dlouhé době jsem viděl Čtyři palice bez lidí.

Dříve jsem kras moc nemusel. Vždy jsem měl raději vysoké hory, ostré skály a jehličnaté lesy. Tento rok se mi ale v krase hodně zalíbilo. Dnes jsme dali další cestu - New Age. Když jsem cestu poprvé uviděl, říkal jsem si, že člověk musí mít kras opravdu od srdce rád, aby se pustil do něčeho takového. Klasifikace něco kolem A2, v průvodčíku najdete nějakou mixovou, které moc nerozumím. Cestu udělal Pidiondra s Wattem.

Tak jsme s Tomem vyrazili na tradiční čtvrteční hákování v krase. Tentokrát jsme vybrali Hýskovy Rorejsy. Cesta to zřejmě bývala hezká, ale chybějící a poškozené nýty z ní dělají pěknou morálovku - že Tomášku? Ještě teď slyším zvuk popojíždějícího háčku. Pytel jsme nakonec zavěsili v modré smyčce v hodinách a podle smyček níže to někdo zapytlil už dříve. Uřezané nýty by asi po nějaké úpravě šly obhodit lankem čoka, ale musely by se trošku upravit - možná by to šlo skobou a kladivem. Času jsme měli dost (celou noc), ale shodli jsme se, že nám to za to nestojí. Ani nevím, jestli se mi to chce ještě lézt. Hákování si představuju jinak. Ale i tak povedená akce, člověk je venku, nad hlavou má hvězdy a podzim v krasu je v tom nejlepším.

Po dlouhé době jsem vyrazil hákovat s Tomem. Čas, který jsme při odpoledním odjezdu ušetřili tím, že pracujeme v sousedních budovách jsme krásně ztratili zkratkou ve formě okružní jízdy Brnem. Pod Jáchymkou jsme ujistili zvídavou místní ženu, že přes potok kousek od jejího domu se opravdu dostaneme bez gumáků (byl tam mostek) a že stejně jako ona doufáme, že se nám potmě na skále nic nestane. Pak už jsme lezli a lezli a za tři hodinky bylo hotovo. Trošku nás zdržel bojácný netopýr, který se uhnízdil ve spárce, přes kterou cesta vede a pasuje do ní tutový friend. Zkoušel jsem ho nejdříve vylákat po dobrém (domlouvání), pak jsem zkusil i po horším (bušení kladivem do skály v okolí spárky). Nic se nedělo a tak jsem to zkusil po zlém (pokus o vyšťourání nebohého netopýra vklíněncem čtverkou). No pak jsem zkoušel ještě další vychytávky, ale netopýr jenom syčel a snažil se zalízt co nejhlouběji. Tak jsme vyděšeného netopýra nechali být a věnovali se kroku přes blbou skobu a háček. Moc pěkná cesta. PS: Netopýr pak vyletěl přímo na Toma.

Aneb: “Řeklo se bez lanovek”. Konečně jsem se dostal do západní stěny Lomnického štítu. Legendární cesta Hokejka mě lákala několik let. “Dnes môžeme povedať, že história západnej steny sa uzavrela. Všetky výstupy už preliezli aj v zime. Hokejku dlho považovali za krajne ťažký a extrémny výstup. Bola akousi výsadou horolezcov z pieskovcových skál. Ale len bola, dnes je považovaná za peknú klasickú cestu, avšak zďaleka nie najťažšiu, lebo za tých 18 rokov od jej prvého zlezenia padlo v Tatrách veľa ťažších a technicky náročnejších výstupov. Západná stena nestratila však nič zo svojho pôvabu a za pekných slnečných dní sa z nej vždy ozývajú hlasy horolezcov a zvonenie zatĺkaných skôb.” I Gálfy, Jamesák 1999/6 Hokejka (V+,A1 RP:6 ), prví ju preliezli František Plšek a Václav Zachoval 22. augusta 1950.