Modrý Pavouček

Nejpohodovější akce jsou často narychlo domluvené a v co nejmenším počtu lidí uskutečněné. Nadšení z Beskydských prašanových stop nám nedalo spát a tak ve čtvrtek ráno s Márou místo do práce míříme do Nového Města. V plánu je velký okruh po Žďárských vrších. Márou slibované a opěvované rolbou projeté dálnice se sice nekonají, ale i tak je to parádní. Málo lidí, málo stop, opuštěné pláně, hodně sněhu a místa co mám rád z letního lezení. V Kadově si dáváme Kadovánek, bramboráčky, na Devíti skalách hlavní vrchol a na Třech studních hrachovku, palačinky a pivo. Se setměním si užíváme ponurou atmosféru v údolích pod Pernštejnem a večerní promítání filmu z jesenické skialpové rallye ukončuje jeden Velkej Den.

Tak jsme přežili (já doslova) první ročník Lubošovy jesenické skialpové rallye. V pátek jsem pomáhal roznášet kontroly a šlapat stoupu a měl jsem toho až nad hlavu. V sobotu jsme během osmi hodin prošli snad všechny jesenické hřebeny a doly. Nedělní časovka na horní nádrž mě pak dorazila úplně. Doplazil jsem se do cíle ke Špekovi z posledních sil. Ale celkové třetí místo jsme uhájili. PS: Tu louku už příště trefíme a Tomovi s Doktorem to nandáme.

Moje první letošní skialpy. Jeden den Malá Fatra a Martinské hole, druhý den Velká Fatra a svahy v okolí Smrekovice. Spousta nových svahů, myšlenek a zážitků. Dík všem (i prófovi). Na viděnou na kopcích. Fotky od Kámy

Dva dny lyžování Mostech u Jablunkova a dva dny marodění doma u našich. Fotky jsou z krátké procházky na Ostrý.

Silvestra a velkou část vánoc jsme strávili lokálkovsky na Návrší pod Kralickým Sněžníkem. Sněhu moc nebylo, ale i tak se lyžovalo, běžkovalo, chodilo, skialpovalo, pinpongovalo a dokonce jezdilo na lyžích za čtyřkolkou až na vrchol Sněžníku na východ slunka. Pěkné to bylo.

Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.

Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Do Jeseníků se vrátil sníh a to je dobře. Ve Sviním dole se bude lyžovat ještě v květnu.

Na to, že hlásili na celý víkend teplo a déšť, že jsem zapomněl rukavice, cepíny, náhradní pásy a nové pásy se nám podařilo nanýtovat naopak, se víkend celkem vydařil. V sobotu se šlo v bílé tmě do Dračího sedla a uskutečnil se pokus o dobytí Lúčného, ale … no, naštěstí s námi nic nespadlo. Tečka. Večer pak začalo pršet a skoro jsem záviděl těm, kteří odjížděli domů. Ale jak už to tak bývá, vše se nám mělo vrátit. V neděli jdeme na Rysy. Sluníčko se střídá s mlhou a je teplo jak v létě. Nikde nikdo. Prázdná dolina. Nobody. Sedíme před Viktorovou chatou a je tady zase ta bílá tma, ve které se člověk úplně ztratí, natož aby ještě lyžoval. Ale naštěstí jdeme dál. Pár metrů nad chatou se vynořujeme z moře a je to. Kdo nezná, těžko pochopí. Nepamatuji, že bych se kdy začátkem března opaloval v krátkém rukávu na vrcholu Rysů. Sjezd pod Váhu je úžasný. Zastavujeme u Viktora, který se mezitím objevil na chatě. Sedíme před vchodem, povídáme, sluníčko, pivo, nikde ani živáčka. Nikomu se nechce dolů.

Předpověď hlásí déšť a na hřebenech hor vichřici. Vše se tentokrát plní. Celou cestu z Brna až do Karlova prší - v Karlově, kde přesedáme na autobus nejhustěji. Vyrážíme z Ovčárny směr hlavní hřeben. Během deseti minut jsme i přes goráče na kost promočení. Kdo nedojde k translačce na Vysoké holi je srab. Na hřebeni u Petrových kamenů je peklo. Otáčíme to zpátky. Translačka tentokrát nebude. Vleky nejezdí - až na jeden. Když k němu přicházíme, právě ho zastavují kvůli bouřce - blesky a hromy jsem v únoru zatím asi nezažil. Chvilku bojujeme na pásech a trošku lyžujeme. A dost. Jedeme domů - přes kopečky Nízkého Jeseníku a hrad Sovinec. Ale i tak to stálo za to.