Modrý Pavouček

O víkendu a pak ještě v úterý jsme se Špekem, Pidim a Tomem lyžovali v Jeseníkách. Toóóóóólik sněéééééhu, no to je nádhera. Pod horami není sice skoro nic, ale v těch “našich” místech je ho až po ramena (pidimu) a mnohdy i více. Pěkných pár let už jsem nebyl na Červené hoře a ještě nikdy na Divokém kameni, takže tentokrát to byly výpravy z velké části objevné. Až na nesmyslný sjezd mezi skalkami jižním svahem Divokáče to byla pohádka. Tyhle tři dny mi udělaly obrovskou radost. Díky.

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot. A metr prašanu venku byl dárek, kterej zřejmě dostal z protekce od místního krakonoše. Užili jsme si to všichni. Celý víkend se jedlo, pilo, lyžovalo, drakovalo a noční sjezd z Máje stál taky za to. Nakonec jsme se shodli na tom, že Tom by měl mít narozky častěji - ideálně každý zimní víkend. Tak hodně štěstí parchante.

Kralický Sněžník a jeho okolí patří k mým nejoblíbenějším místům. Na Staroměstsko, jak říkám kraji kolem Sněžníku, mě pěkných pár let zpátky přivedl Alex. Jezdili jsme na jejich K5tku a za drobné práce jsem pak na bunkr jezdil jako na chatu. Byla to doba cestování vlakem, nočních a podzimních výprav, často za škaredého počasí, kdy jsme testovali goráče, vařiče a všechny ty autdórové cerepetičky. Nejednou jsme spali nahoře na hřebeni v některém z řopíků.

Po několika týdnech odkládání, překládání a plánování jsme se konečně dostali na chalupu. Váhali jsme jestli brát běžky, sjezdovky, skialpy nebo nic. S vidinou zmrzlého jarního firnu nakonec balíme v pátek odpoledne skialpy a večer už potmě ťapkáme nahoru na Ostrý. Celý víkend bylo nad nulou a sníh nám mizel před očima. Každý den se zvětšovaly ostrůvky odkryté země. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali zpátky dolů na lyžích a nemuseli jsme je potupně snášet na zádech.Ještě pár dnů a je po sněhu - aspoň v Beskydech. Už se těším na kolo. Takový přejezd celého hlavního hřebene za jeden den …

Uplynul rok a vyznavači dřiny na čerchmantských prkýnkách se opět sešli v Loučné na chatě Sokolka, aby se společně vydali sbírat kontroly druhého ročníku Rallye Jeseníky. Tento rok Špek (pořadatel) řádně přitvrdil a kontroly byly snad na každém hřebínku, v každém dole a u každého rozcestí. Jeseníky tak o víkendu z 6. na 7. března doslova patřily Brněnské Lokálce. Od prvního pohledu na mapu bylo jasné, že se letos nedá udělat žádný okruh, který by vedl přes většinu kontrol. Při vymýšlení taktiky jsme nad mapou proseděli a propočítali několik hodin. Vyplatilo se.

O víkendu jsme se s Davidem a Špekem vydali do Jeseníků na soustředění před Skialpovou Rallye. Oba dny se nesly ve znamení průzkumných výprav. První den jsme šli z Vernířek přes Špičák a Čertovu stěnu na Jelení studánku. Od studánky jsme kus popošli a dali si krásný sjezd do Malého kotle. Zpátky do Vernířek jsme pak zkusili sjezd neprozkoumanými svahy Máje do údolí Merty. Fuj. Špek domluvil spaní u kámošů na horské službě a tak jsme večer ukončili u medového piva v samoobslužném baru (s velmi roztržitou obsluhou) na Červenohorském sedle.

První novoroční návštěva u našich. Vzali jsme si skialpy s nejasným plánem na nějakou procházku po Beskydech. Poslední dobou je všude škaredě. Smog, mlha, zima, slunce zmizelo. Ideální podmínky pro výpravu do pralesa Mionší. V takovém počasí by tam na pravidla nikdo dohlížet nemusel. Pro jistotu obouváme skialpy ve škarpě u silnice schovaní před zraky nepovolaných (hájovna). Cestou necestou šlapeme stopu na Minoší vrch. Po hřebeni přicházíme potichoučku na Velkou Polanu - mé nejmilejší místo pralesa. Nikde ani stopa člověka.

Jedny z úplně nejstarších obrázků, na kterých mě někdo vyfotil při lyžování. Výbava odpovídala době. O přeskáčích se nám mohlo jen zdát. Lyžovalo se na všem možném. Když nás bavilo skákání, jezdili jsme na běžkách, abychom po vzoru skokanů z televize měli volnou patu.

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme. Jak já se na to těšil.

Report z několikadenní výpravy za jarními firny. Roháče Před chvilkou jsem dočetl Jankův článek o Haute Route: tak pane řidiči, dopravní kontrola … stojíme v jednu v noci na Šůtově a je mi jasné, že to není jenom kontrola. Na té dlouhé rovince z kopce předjíždí přece odjakživa každý už od dob co vyvrásnily Tatry. Prý riskantní předjíždění kolony přes plnou čáru při sto čtyřiceti … nakonec se to naštěstí obešlo bez odebrání papírů, ale z čerstvě vybraných 120 euro nám zbylo jen 40. Aspoň že tak. Ráno šlapeme Žiarskou dolinou, která je teď o něco placatější a okolí chaty je krásně odlesněné. I přes tradiční strach z ochranářů si dáváme krásný dlouhý žlab ze Smreku.