Modrý Pavouček

Tomáškova akce, ze které se pomalinku stává tradice. Opět vybral a domluvil víkend na jedné z mnoha schovaných Jesenických loveckých chat. Tentokrát jsme se sešli na Bysterské chatě pod Keprníkem. Akce vydařená až na ten sníh - nepamatuji si, že bych se kdy vláčel pět kiláků v přezkáčích s lyžemi na zádech tam a zpátky jen proto, abych nic nesjel. Tak na viděnou za rok přátelé … (Těch pár fotek je od Davida, P. Frence a z mého mobilu)

Rád jsem přijal Tomovo pozvání na oslavu jeho narozenin. Těsně před štědrým dnem jsme se sešli ve sto let staré lesácké chatě pár set metrů od vrcholu Vozky. A bylo dobře - vařil se guláš, na bobech jsme vytáhli dvě bečky piva, přijeli skoro všichni jeseničtí skialpoši - i Milouš se přišel ukázat. V sobotu večer se konal večírek, na kterém jsme s Davidem hráli a parádně jsme si to užili, už dlouho jsem nehrál šest hodin v kuse. Tak Tome, na viděnou za rok na další chatě. Fotky jsou z mobilu - napůl z mého a napůl od Peťi Frence.

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko - trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.

Honba za prašanem si vyžádala jeden den dovolené. O víkendu už by mohlo být pozdě. Ve čtvrtek kolem deváté ráno jsme zaparkovali v Karlově a za necelou hodinku už jsme ťapkali z Ovčárny na Praděd. Nadějné prosvítání modrého nebe a sluníčka plynule přecházelo v depresivní bílou clonu, ve které se vše slívalo do jednoho odstínu bílé. Bylo skoro jedno jestli jsou oči otevřené nebo zavřené. Se zavřenýma se z toho aspoň nemotala hlava. Zamlžené pocity z lyžování kolem nejvyššího vrcholu jsme si spravili vynikající česnečkou a borůvkovými buchtami v budově vysílače. Zvláštní kapitolu výletu tvořila orientace v terénu. Trefit Sviní důl od Petrových kamenů se nám podařilo až napotřetí. Samozřejmě nechyběly hlášky “Tady už se nedá sjet blbě” nebo “Teď už je směr úplně jasný, stačí jet pořád dolů”. Úplně nejvtipnější okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme po prvním zabloudění zapnuli GPSku, vrátili se do správného směru a po příchodu do místa, ze kterého jsme měli sjet kolmo na vrstevnice dolů do Sviního dolu, jsme GPSku hrdinsky vypnuli. Pronesl jsem něco jako “Teď už je to jen dolů, tady není co řešit”. Na přemýšlení o tom proč jsme odbočili o více než devadesát stupňů a sjeli do úplně jiného údolí, jsme pak měli dostatek času v Dole Velkého děda. Z dřívějška moc dobře vím, jak divně se za takovýchto podmínek dokáže hlava chovat, a stejně se nechám zase napálit. Všechny sjezdy naštěstí stály za to - prašan, nepoježděný sníh, radost z každého obloučku. Když jsme hodinu před západem slunce vyšlapali nad Sviní důl, mraky se protrhaly a vyšlo sluníčko. Taková nádhera. Jako když slepý procitne. Sjezd do Medvědího dolu a výstup na Vysokou holi byl úžasný. Barvy se měnily každých pár minut. Závěrečný sjezd Velkým kotlem potmě byl opatrný, ale taky parádní. Prostě nám to zase jednou vyšlo.

Na kopcích konečně napadlo trošku sněhu, což bylo jasným signálem pro všechny Jesenické lyžaře. Přibývá jich každým rokem a vypadá to, že tento rok nebude žádnou výjimkou. Z Brna vyrazilo v neděli šest (možná i více) aut a lyžovalo se snad ve všech “nej” lokalitách. Naše závodní družstvo se vydalo z Červenohorského sedla na Červenou horu. Lyžovalo se ve Sněžné kotlině, ale na dlouhé sjezdy až dolů k potokům to ještě není. Až na podivné čachry s mojí peněženkou, které mi tu sněhovou náladu trošku pokazily, to bylo dobré. Teď hlavně ať sněží a sněží a sněží …

Víkend před štědrým dnem se konala tradiční lezecká akce Lokálky. Do Lokálky už sice moc nepatřím, ale do Divokáče jezdím a budu jezdit každý rok. Je fajn vidět pohromadě staré i nové tváře, které se na jednom místě jen tak nesejdou. V sobotu jsme s Davidem lezli v jižní stěně (stráni) a za pár hodin jsme byli dole na nástupu - ne, nespadli jsme - vylezli jsme poctivě až nahoru a sešli dolů lesem. Tento rok to šlo pěkně rychle. Drny držely, sněhu bylo málo a já lezl poprvé bez poutek na cepínech. Nádhera. Měl jsem ty poutka vyhodit už dříve. Hodně se oteplilo a v neděli už lézt nešel nikdo. My jsme vyrazili na lyže. Na velké sjezdovce v Koutech jsme s Davidem zahájili letošní lyžařskou sezónu. Sněhu bylo dost, lidí málo, mlha hustá a sezení na lanovce mokré. Ale lyžovalo se krásně. První hodinu a půl jsme jezdili po manšestru.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky. Hurá. První sjezd na louku do Sviního žlebu byl parádní. Ideální podmínky, tvrdý firn a na něm patnáct cenťáků prašanu. Pod Vysokou Holí jsme vykopali chatičku a jeli druhý sjezd po hřebeni na Zámčisko. Přes chatu Bobina míříme na Praděd. Gulášovka, zelené pivo a dlouhá debata nad dalším postupem. V týmu se objevuje zrádný návrh sjet dolů na Ovčárnu a jít na necelou hodinku do zavíračky vleků hoblovat sjezdovky. Uff. Jemnými diplomatickými tahy se mi ale daří natáčet Máru správným směrem do údolí Sokolího potoka (prostě jsem mu řekl, že tam pojedu s ním nebo bez něj, a že na mě bude muset rád počkat). Sjezd za to rozhodně stál, super sníh hned od vysílače a užil si to i Mára. I autobus Z Ovčárny jsme pak krásně stihli.

Sníh nám krásně firnovatí a období jarních lyžovaček v krátkém rukávu je tady. Pro většinu lidí už zima skončila a tak jsme strategicky vyrazili na sjezdovku, kde jsme očekávali prázdné vleky i svahy. A povedlo se. Celou sobotu jsme projezdili na téměř prázdných sjezdovkách v Dolní Moravě. Do toho teplo a sluníčko, no nádhera. Dobrou náladu vystupňovalo ubytování. Za necelé tři stovky jsme bydleli v krásné nové chatě v apartmánu s téměř luxusní výbavou a spoustou místa (tímto všem doporučujeme ubytování v chatě Terezka přímo pod sjezdovkou). Lyžování nás trošku zmohlo a druhý den už na něj neměl nikdo náladu. Maky vyrazila na procházku a já jsem šel s Kámou na přechod bunkráckého hřebene. Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme se s Alexem toulali kolem Podbělky a Sušiny. Na Kraličák jsem došel sám a dolů jsem jel kotlem pod pramenem Moravy. Sníh už byl místy rozměklý ale pěkné to bylo.

Letošní Rallye Jeseníky jsem absolvoval jako Špekova pomocná organizátorská síla. Ještě, že už nemusím závodit, vůbec by se mi nechtělo. Celý víkend bylo jarní počasí se vším co k tomu patří - ráno mráz a betonový firn, odpoledne těžká mokrá kaše, na sluníčku opalovačka v krátkém rukávu. Až na páteční sjezd z Medvědí hory jsem si parádně zalyžoval. Došlo i na ne moc často ježděné svahy - třeba od chatičky na Holi dolů do Medvědího dolu nebo od horní nádrže průseky přímo kolmo dolů k Schnellerovu kříži.

Zavzpomínat na staré časy. Tak bych nazval svoji nedělní Beskydskou výpravu. S běžkami v ruce jsem se vydal z Mostů u Jablunkova po značce na Skalku. Obavy z nedostatku sněhu, z bláta a rozmoklé břečky, se s rostoucí nadmořskou výškou velmi rychle rozplynuly. Nahoře bylo bílo, všude nejméně metr sněhu a na zmrzlý firn padal čerstvý prašánek. Nádhera. Nedaleko chaty jsem přezul do běžek a vydal se vstříc hřebenovce, které pracovně říkám “hraniční hřeben”. Jde o cestu po hranicích se Slovenskem krásně divokou a opuštěnou částí Beskyd mezi Kamennou chatou pod Velkým Polomem a Bílým Křížem. Dříve, když jsem ještě bydlel v Třinci, jsem se jednou za čas vydal na celodenní výpravu a prošel celý hřeben až na Slavíč a přes Ostrý domů. I dnes ještě cítím ten vítězný pocit, se kterým jsem večer přicházel k baráku. Teď jsem to šlapal na běžkách a pocity byly podobné. Silný vítr, zima, sluníčko se střídalo se sněhovými bouřemi a běžkařská stopa spíš nebyla než byla a tak jsem jel dlouhé úseky jen tak lesem. Někdy byly značky pod sněhem a cestu jsem často volil jen podle matných vzpomínek. Velké dobrodružství to bylo. Za celý den jsem potkal jen tři běžkaře a na chatě Slavíč bylo úplně prázdno. Sněhu strašně moc, konečně pořádná zima.