Modrý Pavouček

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky. Výstup zpět na Praděd mě úplně dorazil. Až později mi došlo, že je hodně vedro a ideál je krátký rukáv. Na Pradědu polévka a valím dál - sjezd dolů k Barborce, nalepit pásy a kolem Petráků na Vysokou holi. U boudy vidím zapíchnutou lavinovou sondu. Říkám si hurá, kolegové, poprosím o vosk. Kolegové to ale nebyli. Když jsem slepil pásy a vydal se ke Svinímu dolu, zavolali mě zpátky a vypadalo to na pokutu. Ochranáři. Ale byli slušní a asi hodinu jsme si celkem v klidu povídali. Vypadalo to, že to v práci taky nemají úplně jednoduché. Co jsem se dozvěděl? Chatičku nad Medvědím dolem zbourali oni (ochranáři z Jeseníku), protože byla v poslední době hodně vidět - konkrétně na facebooku, youtube a rajčeti. Lidé (i z horské služby) si tam prý chodili dělat párty a vše pak publikovali, čímž lákali další a další zájemce. Původně prý sloužila k pozorování ptáků a dokud se o ní moc nevědělo, tak ji tolerovali. Pokutu jsem nedostal, ale do Sviňáku jsem jet nemohl, tož jsem to “nějak” pořešil (viz. mapa) a s černým svědomím jsem si ten Sviňák stejně sjel. Nejlepší sjezd byl do Medvědího dolu, tuhle linii jsem jel poprvé a musím si ji zapamatovat. Pak jsem vylezl na Saša peek, z něj na Máj a dal si pěkněj sjezd dolů na cestu pod Františkovu myslivnu. Chtěl jsem zůstat na hřebeni až do západu slunce a tak jsem si procházku prodloužil zelenou značkou nad Malý kotel a po hřebeni se pomalu vracel k Vysoké holi. Sjezd kotlem je vždy velkolepý, po dlouhých letech jsem ho jel bez čelovky. Do Karlova jsem dorazil potmě, kde poslední kilometr a půl jsem nesl lyže na báglu. Vyšel měsíc a tak jsem cestou zpátky projel ještě Konicko se zastávkou u Vojtků v Ospělově. Dobrá akce, juchu.

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech. Na zádech jídlo, pití, věci na skialpy a dobro, strašná tíha. Víkend byl parádní, hodně se hrálo, trošku lyžovalo, vypilo se 150 piv. Za pozornost stála noční výprava na Vozku, kdy jsem se s Miloušem kolem půlnoci vydal nahoru. Měli jsme něco vypito a motali jsme se tam po lese jak kačeny. Díky GPSce jsme pak nakonec přece jen Vozku našli, ještě že tak, protože bez GPSky jsme se motali v nějakých divných kruzích na úplně opačné straně hřebene než byl Vozka.

Rychlá akce s La’dou. Sluníčko, pěkné sjezdy, záapad slunka na Kamzičníku … dobře bylo. Záznam na Stravě (17.2km)

Lokálkovská akce, která nikdy nezanikne. Byl jsem trošku nemocnej, ale stálo to za to - lidi, hory, brnkání. Na viděnou za rok.

Přijeli jsme vyhrát. Ale …. v pátek v noci, když jsme vyšlapali na Pradědův vysílač, proběhl v jeho útrobách večírek ve velkém stylu. Budem dlouho vzpomínat. Spát jsem šel až někdy kolem páté. Sobotní etapa byla jak za trest, ani nevím jestli mi více vadilo, že usínám nebo že je mi nevolno (slulšně řečeno). Nestihli jsme projít naplánované kontroly a nedošli jsme na Medvědí horu - tím se to celé po…. na to jak nám bylo jsme toho stihli celkem dost.

Rychle domluvené akce bývají nejlepší. Pár zpráv po fajsbůkovém chatu s Peťou Frencem a ve Čtvrtek ráno sedím místo kanceláře v autě na cestě do Jeseníků. Autem jsme vyjeli skoro až na Zámčisko - o to více jsme toho mohli naběhat a nalyžovat. Do Sviního jsme sjeli pětkrát, jednou jsme sjeli na Ovčárnu, dvakrát jsme zázračně našli Petráky - na hřebeni fučel vítr a všude byla typická Jesenická bílá tma. I když jsem tomu moc nevěřil, tak jsme opravdu jezdili ve dvaceti číslech prašanu - nádherná lyžovačka. Ušli jsme asi 17km, nastoupali kolem 1700m.

Konečně skialpy. Lokálko-VHSkový výlet do Jeseníků se vydařil. Bylo krásně, prašan prášil jedna radost a po dvou letech jsem si znova připomněl jak je to lyžování v horách úžasné. Díky klukům za fajn společnost a Davidovi ze pěkné obrázky. Naše trasa - 21km, 1836m