Modrý Pavouček

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Neuvěřitelné. Po devatenácti letech jsme se znova sešli na Ostrém, abychom si zahráli bluegrass a trošku jazzu. Martin zde byl poprvé, ale Michal tady opravdu nebyl téměř dvacet let. Bylo to hodně dobré. Nemuset nikam spěchat, poflakovat se, hrát se skvělými muzikanty, do toho si jezdit na projížďky na běžkách, popíjet a pojídat samé dobroty. Co dodat? Doufám, že to do další akce nebude trvat dalších devatenáct let.

Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou. Děti už byly úplně promočené, začínalo se stmívat a představa, že se do chaty díky covidu stejně nedostaneme, způsobila, že nám to ani nevadilo.

Zajel jsem za Laďou na Boženku. Užít si ticha a vytopené chaloupky, sněhu, který konečně napadl a samozřejmě bílých stop, kterými Paprsek žije. Ve čtvrtek večer klasika - nákup v Hanušovickém Penny, vynáška na Boženku direkt kolem Horské služby, teplo z kamen, vínko, smažená zelenina, povídání dlouho do noci. Venku zatím sněžilo a chumelilo. Tentokrát mě vzal Ladin na delší kolečko. Ale byl jsem nějakej jetej, na velké výkony jsem neměl morál. Ale musím uznat, že sjezd z Travné hory po hranicích byl nádherný.

Ládin trávil celé vánoce i konec roku na Božence. Nedalo mi to a zajel jsem se za ním podívat. Cesta z Třince je to nekonečná, na mapě to sice vypadá kousek, ale v autě člověk prosedí dobré tři hodiny. Když se k tomu přidá tma, mlha, namrzlé silnice, chce to už opravdu pádný důvod jet takhle na jednu noc. Boženka, Laďa a Staroměstsko tím důvodem pro mě vždy budou. Po krátké vynášce jsme zalezli do chatičky a bylo dobře. Pivko, víno, cukroví a úžasný vegetariánský tatarách od Zity. Chci recept! Druhý den jsme vyrazili na běžky. Konečně jsem vyzkoušel nový vynález - běžky s tuleními pásy. Paráda. Je konec mazání, klouzání a házení běžek do lesa. Trošku jsme se projeli, dali si polívku na Paprsku a valil jsem zpátky do Třince, tentokrát za světla. Objevil jsem krásnou cestu z Kopřivné přes Rejchaltice do Šumperka. Okolní krajinu si přidávám do seznamu míst, která chci prozkoumat.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.