Modrý Pavouček

Péťovo pozvání do Tater se těžko odmítá. Po roce jsem se znovu dostal do úžasného penzionu “V Ihličí”. Počasí bylo více než dokonalé - sluníčko, modré nebe, lavinový stupeň nízko a sněhu na lyžování dost. První den jsme šli přes Hrbienok na Téryho chatu a dál do Mačacího kotle. Sjezd krásný, ale nahoru se mi šlo příšerně. Po nemocech jsem úplně vyřízený, myslel jsem, že nedojdu. Při sjezdu dolinou se stal menší karambol při sjezdu hangu pod chatou, kdy Peťa spadl a na ledovém povrchu se nemohl zastavit. Až když se mu podařilo vypnout obě lyže, tak to dobrzdil. Lyže jsme našli dole, nic se nestalo, je třeba dávat bacha. Večer jsme pro osazenstvo penziónu udělali malý koncertík, začíná nám to pěkně znít. Druhý den, vzhledem k mému stavu, jsme šli “jen” na Patrii. Výstup opět peklo, ale stálo to za to, nádherný dlouhý sjezd. Dobrá akce.

S Alexem jsme v týdnu zajeli na jednu noc na Boženku. Já jsem podle předpovědi počítal s mlhou a nepěkným počasím, ale vše bylo jinak. První den jsme se projeli po krásně upravených stopách, dojeli jsme až na Smrk. Večer jsme oživili staré skialpy a Alex si konečně vyzkoušel ten pocit buldozeru (oproti běžkám), který vyjede každý kopec. Druhý den jsme trošku polyžovali na sjezdovce a frčeli domů.

Konečně. Po dvou letech jsme s Láďou zase vyrazili na přespávačku do Jeseníků. Nedávno se nám zalíbilo jedno místo na svahu Břidličné hory a tak jsme měli jasno kam. A aby to bylo dobrodružnější, šli jsme z místa, na kterém jsme zatím nikdy nebyli - z Nové vsi. Dali jsme si tam pivo v hospůdce, do které nás pan majitel pustil i po zavíračce a zapovídali jsme se s ním tam tak, že měl Laďa choutky tam rovnou přespat (a poraženecké řeči měl později i na Alfrédce). Naštěstí jsme neměli peníze a museli jsme do lesů. Cesta na Jelení studánku vedla po špinavém sněhu, místy sníh chyběl úplně a bylo to hodně po rovině, což skialpoše moc nebaví. Ještě že bylo jasno a svítily hvězdy. Na Jelení studánce jsme chvíli spekulovali, jestli nespat uvnitř boudy, ale naštěstí proběhla po podlaze myš (ty Laďin nerad) a šlo se hledat místo na stan. Spalo se nádherně (pořád mám v hlavě nedávnou ledovou noc pod Trenckovou roklí). Druhý den jsme dlouho spali, užívali si sluníčka a pak jsme zkusili sjezd z Břidličné hory. Sníh byl otřesný. Blbě se jelo dolu a blbě se šlo nahoru. Tentokrát to na lyžování moc nebylo. A tak jsme se raději opalovali na Jelení studánce, kecali s turisty a vydali se zpátky do Nové vsi. Akce parádní

Na jarní prázdniny jsme strávili u našich v Třinci. Počasí bylo úžasné - každý den sluníčko, jasno a mráz tak akorát, aby netál sníh. Tři dny po sobě jsme lyžovali v našem oblíbeném středisku Złoty Groń, které máme kousíček za hranicema v Polsku. Děti už jezdí jak draci: A protože jsem měl s sebou i kolo, tak jsem si odpoledne, po návratu z lyží, užíval objevné výpravy na kole. Zpočátku mi na kole, hlavně po setmění, byla šílená zima, ale ke konci se výrazně oteplilo. Na horách bylo hodně sněhu a tak jsem začal objevovat Polsko. A musím říct, že je to tam parádní. Vůbec jsem netušil, že kousíček od Třince jsou místa jako Rownica. V Polsku jsem s kolem ještě zdaleka neskončil.

Bez velkého plánování jsme s Ladinem zmizeli na dva dny do Jeseníků. Omrkli jsme pár nemovitostí v podhůří, ale hlavní plán bylo lyžování. V sobotu odpoledne jsme se po dlouhý letech vydali do svahů nad Vernířovicema. Na Špičáku jsou krásné skály a za těch deset let co jsem tam nebyl se vůbec nic nezměnilo. I ta skalní průrva tam pořád je. Nahoře byl krásný prašan, dole málo sněhu a hustý podrost. Ale nádhera a hlavně, téměř neznámá místa. Večer jsme přejeli pod Paprsek a na Boženku jsme ťapali pod jasným nebem plným hvězd.

Rychlá víkendová akce u rodičů v Třinci. Hned po příjezdu v pátek večer jsem lapl skialpy a vyrazil na Javorový. Deset minut autem k lanovce a pak rychle , pěšky, s lyžemi na zádech, po sjezdovce nahoru. Byla tma, vichřice, všude led, už jsem se bál že si nezalyžuji, ale nahoře to šlo. Ještě že tak. Druhý den bylo nádherně. Vydali jsme se celá rodina na lyže do Polska a byla to paráda. Děti jezdily jak draci, sluníčko svítilo, vše nám krásně vyšlo. V neděli už tak pěkně nebylo, ale i tak jsme si s Markét vyběhli na česnečku na Ostrý a zpátky to vzali přes zasněženou Čerňavinu.

Mé první skialpy v této zimy. Snad už jsme všechny nemoci a covidy překonali a budeme zase jezdit na hory. V pátek jsme si dali sraz na Božence s Ládinem a Anetou. Já se cestou zastavil v údolí Vrbenského potoka. Zapálil jsem svíčky na dvou místech, která mám rád. Dříve tam stály domy a bydleli lidé. Zkoušel jsem fotit potmě a u toho jsem poslouchal ticho a potok. Druhý den jsme šli na hit letošního roku - lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku. Došli jsme až na hlavní hřeben, ale byla tam vichřice, sněžilo, takže to byl spíš hřebenový útěk do chaty Šerák. Ale sjezd po sjezdovce v prašanu vyšel na jedničku.

Letos před vánocemi nás dostihl Covid. Abychom si to pořádně užili, tak jsme to dostávali jeden po druhém. Doma jsme seděli od konce listopadu až do štědrého dne. Nezbláznili jsme se, díky bohu. Hned po konci karantény jsme vyrazili do “světa”. Pár dní jsme strávili s Třineckou rodinou. Přišlo oteplení, ale stihli jsme zajet na lyže do Bukovce. Matýsek se rozjezdil hned po první jízdě, ale s Áďou to byl trošku boj. Jeden večer jsem zašel s foťákem do železáren, zavzpomínat na staré časy, kdy jsem tam trávil dlouhé minuty čekáním na expozice zakouřených vysokých pecí. A jeden večer jsem zkusil i běžky - z Kozince na Zarenbek po cestě prohrnuté pluhem, nebylo to nic moc. Nechápu, proč tam lidem ten sníh nenechají.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.