Modrý Pavouček

Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou.

Zajel jsem za Laďou na Boženku. Užít si ticha a vytopené chaloupky, sněhu, který konečně napadl a samozřejmě bílých stop, kterými Paprsek žije. Ve čtvrtek večer klasika - nákup v Hanušovickém Penny, vynáška na Boženku direkt kolem Horské služby, teplo z kamen, vínko, smažená zelenina, povídání dlouho do noci. Venku zatím sněžilo a chumelilo. Tentokrát mě vzal Ladin na delší kolečko. Ale byl jsem nějakej jetej, na velké výkony jsem neměl morál.

Ládin trávil celé vánoce i konec roku na Božence. Nedalo mi to a zajel jsem se za ním podívat. Cesta z Třince je to nekonečná, na mapě to sice vypadá kousek, ale v autě člověk prosedí dobré tři hodiny. Když se k tomu přidá tma, mlha, namrzlé silnice, chce to už opravdu pádný důvod jet takhle na jednu noc. Boženka, Laďa a Staroměstsko tím důvodem pro mě vždy budou. Po krátké vynášce jsme zalezli do chatičky a bylo dobře.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky.