Modrý Pavouček

Je to zvláštní pocit řídit auto do neznámých končin, toulat se po loukách a pěšinách a poznávat tak místa, kde člověk nikdy dříve nebyl. Tentokrát jsme se s Alexem vydali do Rychlebských hor a Vidnavského výběžku.

V Sobotu brzy ráno vyrážíme do Suchého žlebu v Krase. Počasí nic moc, většina lidí ještě spí nebo pěkně v teple snídá a kouká na telku. Tentokrát stíháme do setmění dvě pěkné hákovačky - Starou a Novou Saxi. Před polednem se připojují Vidlákovci a Suchým žlebem se tak po celý zbytek dne nese hurónský smích prokládaný sprostým klením hákovačů. A aby toho nebylo dost, pokoušeli jsme v nedělil s Hrníčkářem a Dagem mokré cesty na Vysočině. Po dlouhé době jsem viděl Čtyři palice bez lidí.

Tolik pěkných míst na dosah ruky … a já bydlím v Brně

Dva dny plné sněhu, zimy, lan, karabin a horského vzduchu. Kolem chaty Paprsek jsme se Zobčou vystrojili něco jako malé lanové centrum. Škoda, že v jednom kuse chumelilo, nedalo se pořádně fotit.

Podzim v Beskydech. Za těch pět dní, které jsem strávil v Brně, se vše tak změnilo. Rád bych, kdybych tam teď mohl být každý den.

Podzim na Ostrém. Procházka na Kamenitý, mám to tady rád.

Aneb: “Řeklo se bez lanovek”. Konečně jsem se dostal do západní stěny Lomnického štítu. Legendární cesta Hokejka mě lákala několik let. “Dnes môžeme povedať, že história západnej steny sa uzavrela. Všetky výstupy už preliezli aj v zime. Hokejku dlho považovali za krajne ťažký a extrémny výstup. Bola akousi výsadou horolezcov z pieskovcových skál. Ale len bola, dnes je považovaná za peknú klasickú cestu, avšak zďaleka nie najťažšiu, lebo za tých 18 rokov od jej prvého zlezenia padlo v Tatrách veľa ťažších a technicky náročnejších výstupov. Západná stena nestratila však nič zo svojho pôvabu a za pekných slnečných dní sa z nej vždy ozývajú hlasy horolezcov a zvonenie zatĺkaných skôb.” I Gálfy, Jamesák 1999/6 Hokejka (V+,A1 RP:6 ), prví ju preliezli František Plšek a Václav Zachoval 22. augusta 1950.

Bez velkého plánování jsme vyrazili na přechod hlavního hřebene. Na východní části je hodně polomů a některé úseky jsou téměř neprůchodné. Rozhodně ale nedoporučuju brát moc vážně řeči některých rádoby horalů, kteří po večerech na útulnách barvitě líčí všemožné nástrahy číhající na hřebeni na nedomorodé turisty. Všechny polomy se ale daly obejít a od značky jsme se odchýlili jen minimálně. Časy uvedené na mapách a rozcestnících jsme, až na úsek Ramža - Čertovica (3h místo 1,5h), víceméně zkracovali. Celý přechod jsme dokončili klasicky za 3 a půl dne.

Obrovský kút jsem chtěl lézt už dva roky. Konečně. Díky moc Giťule, bylo to super. Obrovský kút (VI/A4, RP:6), I.Dieška, M.Plzák, P.Pochylý, J.Unger-Zrust, 16.9.1967 Kriššákove platne (V+/A2 RP: 6-), M.Kriššák, G.Hák, M.Neuman, V.Petrík, 20.9.1970. Nad rampou jsme dlouho koumali kudy cesta vede, první délku jsme asi trefili, část druhé taky, pak jsme se trošku ztratili, nevadí, vylezeme si to příště.

Byl jsem přešťasten a pln pýchy, jen trochu na rozpacích, jak hlásit domů svůj krásně zdařilý podnik. I napsal jsem na lístek adresovaný matce, několik temných, leč chytře připravujících slov: “Šlo to dobře, nic se nestalo.”. Vše ostatní jsem přenechal dohadům a vyzvídáním. J. Kugy Byla to moc pěkná akce. Díky Hance a Sašovi pilotovi ze Vsetína, Radce z MĚSTA Ostravy a všem Brňákům, kteří nepravidelně dojížděli celý týden. Zvláštní uznání pak patří Zdence za organizaci přesunu na Brnču :-). Stihlo se toho docela dost. Priečné sedlo, Východná vysoká, Prileom, Poľský hrebeň, Slavkovský štít, Koprovský štít, Jastrabia veža, Kozí štít, Východná Žeruchová veža, tady všude jsme byli.