Modrý Pavouček

Po několika letech jsem se podíval do Velkého kotle. Nedávno tady zahučeli tři hošani s lavnikou - nevím co je na tom pravdy, ale když prý uviděli nad sebou odtrh, tak po tom skákali, až to s nimi ruplo. Každopádně lyžování na mých lyžích za moc nestálo a lidí tam bylo taky víc než dost.

Silvestra jsme strávili s Gabi, našima a Peggynou u nás na chalupě v Beskydech. Ve volných chvílích jsem se věnoval testování všech možných typů lyží, které jsem vylovil z prachu a zapomnění.

Byla to taková podivná akce - pětset kiláků v autě po zmrzlých silnicích hrozné, noční výstup na Vysokou holi, hodina a půl focení v mrazu, inverzní mraky, výhled na Beskydy, Fatru a Tatry, ztracená čelovka, snídaně na Ovčárně, třikrát Sviní důl. Ale stálo to za to.

Na štědrý den jsem se vzbudil brzy. Velmi brzy. V šest ráno už jsem byl na Lysé a čekal na východ slunce, který se nakonec nekonal. Škoda. Legrační ale bylo, že kolem sedmé se z různých stran vynořilo asi dvacet podivných tvorů se stativy a foťáky a když nebylo vše takové jaké by mělo, zase vše sbalili a zmizeli tak jako se objevili.

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy - doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …

Do poslední chvíle jsem Tomáškovi nevěřil, že by se už dalo. Co? No přece vyrazit na skialpy do Jeseníků. A najednou šlapeme stopu po kolena ve sněhu a člověku to pořád nedochází. Je to tady. První skialpy. Účastníci zájezdu: Ricardo a Giťule, Zbyňa a Maťa bez rukavic, všichni čtyři Povidláci, Jituš s Arnoštkem, Milouš star, Pidiondra v oranžovém, David bez foťáku, Igorek bez jumaru, několik kamzíků, snad jsem na nikoho nezapomněl.

Další podzimní víkend v Beskydech. Tentokrát na naší chalupě na Ostrém. Pršelo, mlžilo, sněžilo, podzim jak má být.

Na nejhezčí horu v Beskydech - na Kněhyni, je zákaz vstupu. Další ze zákazů, který nikdy nebudu dodržovat. Na Kněhyni se chodí odjakživa. Parchanti to jsou.

Po dvou letech jsem se konečně podíval na Roháče a taky do mé oblíbené Prosecké doliny v Chočských vrších. A taky na Strečno, na starý hrad, ze kterého je úžasný rozhled (pokud se člověk nebojí :-))))

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo - podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě. Vše je zarostlé a některé náhrobní desky jsou posunuté nebo popraskané. Brodím se tak hustou vysokou trávou, v ruce foťák, koukám všude jen ne pod nohy, a najednou krok do prázdna….