Modrý Pavouček

Sada fotek nafocená na svitkovej film za poslední čtyři týdny. Fotky jsou zvlášť, protože mi přijde líto dát je k těm digitálním - nějak se k nim nehoděj.

Silvestra a velkou část vánoc jsme strávili lokálkovsky na Návrší pod Kralickým Sněžníkem. Sněhu moc nebylo, ale i tak se lyžovalo, běžkovalo, chodilo, skialpovalo, pinpongovalo a dokonce jezdilo na lyžích za čtyřkolkou až na vrchol Sněžníku na východ slunka. Pěkné to bylo.

Byl jsem zimní nováček a s Jankem jsme podnikli kouzelnou lezeckou a lyžařskou výpravu. Nedávno o tom Janek něco napsal, tož tady je jeho článek: Od Eigeru k Tatrám Už je to nějaký čas, co jsem se pokoušel s kámošem vylézt v zimě severní stěnu Eigeru. Se ví, že jsme byli patřičně natěšení, protože severní stěna Eigeru, obávaný “Mordwand”, se neleze každý den. Pamatuju si, jak jsme celý den v hlubokém sněhu vláčeli proklatě těžký bágly pod stěnu a unavení jsme pak večer usínali se svrbivou zvědavostí, jak obstojíme v dalších dnech ve stěně. V noci pak přišla vichřice se sněhem, kterou jsme byli schopni ignorovat akrorát asi do úrovně Rozlámaného pilíře, kde má člověk vylezených jen 500m ze skoro 4km dlouhé cesty, odkud jsme nakonec prchli ze stěny pryč.

Tradiční oddílová akce “Divoký důl”, na které jsou lokálkovští nováčci tím nejodpudivějším způsobem seznamováni se zimním lezením v mačkách a s cepíny, se konala tento víkend. Letos to bylo bez sněhu a mrazu, ale i tak se lezlo jak o život (doslova).

Pozdrav ze zasněžených Beskyd zasílají malířka Markéta, já alias Franta, plyšovej Méďa z benzinky a bílej tuleň Jarmil.

Ze sedla nad Hynčicemi, kde jsme strávili deštivou noc, jsme sjeli do Stříbrnice a vydali se kopcem na Návrší na snídani a pak dál na zasněžený Kralličák a na pivo na Schronisko a po hraničním hřebenu do Horní Moravy na večeři a v noci dolů údolím s rumovou návštěvou všech otevřených hospod a v měsíční noci kolem K5 na louky a po probuzení po linii až na Tetřeví horu a kolmo dolů kotlem na cestu a po cestě na něco dobrého na Návrší, abychom došli zpět do Stříbrnic. Jsem rád, že jsem se s fajn lidma zase jednou podíval na všechna ta Má místa.

Po prvé jsem se odvážil ven bez digitálu. Focení s těžkým a obrovským Pentaconem je sice mnohem složitější, ale za to si člověk přiveze jen pár záběrů a výsledek je více než nejistý. Fotky od Kámy, Fotky od Máry

Vydal jsem se po stopách jednoho neuznaného Brněnského génia. Na místě jsem pak zjistil, že sleduju stopy (doslova) dalšího velkého muže. Ale popořadě. Loňské Márovo strašidelné PFko ve mě zanechalo hluboký dojem. Márův nepříkladný přístup k negativnímu vnímání světa je geniální. Vyplatí se sledovat kudy se pohybuje, protože na takových místech se dají fotit krásné depresivní fotky. Nechal jsem se tedy inspirovat jeho PFkem a vyrazil jsem v neděli na Mladějovskou železničku. Opuštěný důl v Hřebeči mě jen utvrdil v tom, že Mára je opravdu výjimečný člověk. Jet na rekreaci zrovna sem a ještě k tomu se Zdenkou …

aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou Den nultý Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu. Den první Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně. S hromy a blesky v patách utíkáme k Rakytovu. Původní plán dojít až k Čiernemu kameni bere s prvními kapkami za své.

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.