Na naší beskydské chalupě probíhala o víkendu malá oslava na počest Janči a Lecha. Sešly se dvě rodinky a bylo dobře. Vydal jsem se domů vlakem a po pár letech jsem si tak připomněl koleje mezi Brnem a Třincem. Vůbec nic se nezměnilo. Špinavé vagóny, málo míst, přecpaná kupé i uličky a neskutečné teplo. Trošku mě překvapily dva krásně zrenovované vagóny, ve kterých kvůli zablokovaným oknům nevydržel snad vůbec nikdo. A překvapilo i vysoké jízdné, které v konečném součtu dává téměř stejnou částku, jako když jedu sám autem. I když hromadné dopravě straním, české dráhy zatím raději nebrat.
Číst dál ...

Předpovídají bouřky a přívalové deště. Nedokážu odolat pozvání Máry na výpravu do krajin neznámých - Rychlebských hor. Opuštěná krajina Sudet namíchaná s Márovými schýzami a nedobrou předpovědí počasí je jasnou zárukou na akci pro výjimečně silné povahy. A nemýlil jsem se.
V sobotu odpoledne si Máru našla bouřková mračna a už se nás nepustila. To bychom ještě skousli, pár kapek a blesků nás jen tak nerozhází. Ale ta noc … Opuštěné místo zvané Čertovy kazatelny dělalo čest svému jménu. I přes to, že Mára večer odháněl pekelné síly od našeho přístřešku, nebylo to nic platné. V půlnoci nás k smrti vyděsil jakýsi osamělý noční chodec, který doslova proběhl místem, kde jsme spali. Když už jsme mysleli, že se nám vše jenom zdálo a znovu jsme usnuli, objevil se dvě hodiny po půlnoci podruhé a potřetí. Beze světla a bez zastavení zmizel v temném deštivém lese stejně tak rychle jak se objevil. Do teď nechápeme co to bylo - do nejbližší vesnice to bylo dobré čtyři kilometry a navíc hluboko dolů - do údolí. Po dvou letech jsem znovu viděl úžasnou tančírnu v ústí Račího údolí. Kéž by se tak o ni místní trošičku více starali. Ale ledy se už zřejmě pohnuly.
Číst dál ...
Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.
Číst dál ...
K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.
Číst dál ...
Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).
Číst dál ...
Po dlouhé době jsem se ukázal doma. Celé velikonoce jsem byl s našima na chalupě. Počasí sice nic moc, sněhu málo, ale zato jádla bylo hodně a taky se pěkně spalo a četlo. :-)
Číst dál ...

Na to, že hlásili na celý víkend teplo a déšť, že jsem zapomněl rukavice, cepíny, náhradní pásy a nové pásy se nám podařilo nanýtovat naopak, se víkend celkem vydařil. V sobotu se šlo v bílé tmě do Dračího sedla a uskutečnil se pokus o dobytí Lúčného, ale … no, naštěstí s námi nic nespadlo. Tečka. Večer pak začalo pršet a skoro jsem záviděl těm, kteří odjížděli domů. Ale jak už to tak bývá, vše se nám mělo vrátit. V neděli jdeme na Rysy. Sluníčko se střídá s mlhou a je teplo jak v létě. Nikde nikdo. Prázdná dolina. Nobody. Sedíme před Viktorovou chatou a je tady zase ta bílá tma, ve které se člověk úplně ztratí, natož aby ještě lyžoval. Ale naštěstí jdeme dál. Pár metrů nad chatou se vynořujeme z moře a je to. Kdo nezná, těžko pochopí. Nepamatuji, že bych se kdy začátkem března opaloval v krátkém rukávu na vrcholu Rysů. Sjezd pod Váhu je úžasný. Zastavujeme u Viktora, který se mezitím objevil na chatě. Sedíme před vchodem, povídáme, sluníčko, pivo, nikde ani živáčka. Nikomu se nechce dolů.
Číst dál ...
Předpověď hlásí déšť a na hřebenech hor vichřici. Vše se tentokrát plní. Celou cestu z Brna až do Karlova prší - v Karlově, kde přesedáme na autobus nejhustěji. Vyrážíme z Ovčárny směr hlavní hřeben. Během deseti minut jsme i přes goráče na kost promočení. Kdo nedojde k translačce na Vysoké holi je srab. Na hřebeni u Petrových kamenů je peklo. Otáčíme to zpátky. Translačka tentokrát nebude. Vleky nejezdí - až na jeden. Když k němu přicházíme, právě ho zastavují kvůli bouřce - blesky a hromy jsem v únoru zatím asi nezažil. Chvilku bojujeme na pásech a trošku lyžujeme. A dost. Jedeme domů - přes kopečky Nízkého Jeseníku a hrad Sovinec. Ale i tak to stálo za to.
Číst dál ...

Ve čtvrtek jsem šel tradičně Pod věž na pivo a domluvit se na víkend. Došel ale akorát můj kámoš Nobody. Vymysleli jsme plán a šli domů.
V pátek v noci sedíme v autě u přehrady v Jeseníkách a diskutujeme. Jít, nejít, přespat v autě, jet zpátky domů, není to celé nesmysl? Oba jsme navíc zapoměli čelovky - když už noční výprava, tak bez světla. Vyrážíme za tmy proti silnému větru po ledové silnici směr hlavní hřeben. Kolem půlnoci míjíme strašidelný hrad Zámčisko a začínáme stoupat hřebenem mezi Sviním a Medvědím dolem. Pěkná dřina tahat věci na spaní. S narůstající výškou sílí vítr a začíná pršet. V hustém smrkovém lese už fakt není vidět. Nobody chce jít zpátky. Stojíme, hádáme se. Jdeme napůl poslepu dál a pomalu nabíráme výšku. Už poznávám skalky, od kterých jezdíme dolů do Sviního dolu. Z větru se udělala vichřice a přišla černá mlha. Znova se hádáme, jestli to celé není blbost. Teď už to chcu otočit i já. Co když náš cíl, chatku důkladně schovanou ve vrcholových pláních pod Vysokou Holí, vůbec nenajdeme? Vynořuje se vzpomínka na to jak jsme minulou zimu v pláních na hřebeni kroužili dokola v domění, že jdeme rovně a došlo nám to až při třetím kole. A to bylo ve dne. Co krok to myšlenka na návrat. Další půl hodiny v tom nečase a přicházíme přímo k chatce. Uff. Za další půl hoďky je odkopaný vchod a sypeme se dovnitř. A našla se i svíčka a zápalky. Světlo. Pohoda. Vichřice řádí. Jen čekáme, kdy s celou chatkou poletíme dolů do Medvědího dolu. Před usnutím ještě pročítám úvodní kapitoly z Nového zákona, jediné knize z místní knihovny a tiše děkuji někomu, kdo dohlíží na všechny ty zbloudilé duše, které se po nocích toulají na lyžích temnými lesy Jesenickými.
Číst dál ...
Víkend jsem chtěl strávit v klidu v Brně a na skalkách v Krase. V pátek pozdě večer zavolal Pidi a v sobotu ráno už ťapeme na lyžích k zasněženým stráním Jesenických dolů. Sviní tentokrát nezklamal. Pět sjezdů během necelých čtyřech hodin a pak mi došly Jouly. Nemám s sebou nic k jídlu a došel čajík. Jsem rád, že zima ještě neřekla své poslední slovo.
Číst dál ...