Modrý Pavouček

aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou Den nultý Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu. Den první Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně. S hromy a blesky v patách utíkáme k Rakytovu. Původní plán dojít až k Čiernemu kameni bere s prvními kapkami za své.

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů. Konečně jsem dostal jeho nosičskej film. Druhý den ležíme celé dopoledne ve spacácích na verandě chaty. Prší. Ve dvanáct přichází největší slejvák. Naděje berou za své. Hurá na skalky. Po koupeli na Šútově přijíždíme večer na Predhorie. Opět balíme batohy, lezení, věci na spaní, jídlo a ťapkáme nahoru na Sokolie. To je výška, pane Knotek … Spíme na úžasném místě s výhledem na Strážovské vrchy a část Malé Fatry. Celou neděli lezeme a lezeme. Je to sice vysoko nad údolím, ale cesty jsou pěkné, douhé a dobře odjištěné. Stálo by to zajet sem ještě jednou. Když už toho máme dost, přichází jako na zavolanou kamarád déšť a po nekonečném sestupu jsme zpět u auta.

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.

Na naší beskydské chalupě probíhala o víkendu malá oslava na počest Janči a Lecha. Sešly se dvě rodinky a bylo dobře. Vydal jsem se domů vlakem a po pár letech jsem si tak připomněl koleje mezi Brnem a Třincem. Vůbec nic se nezměnilo. Špinavé vagóny, málo míst, přecpaná kupé i uličky a neskutečné teplo. Trošku mě překvapily dva krásně zrenovované vagóny, ve kterých kvůli zablokovaným oknům nevydržel snad vůbec nikdo. A překvapilo i vysoké jízdné, které v konečném součtu dává téměř stejnou částku, jako když jedu sám autem. I když hromadné dopravě straním, české dráhy zatím raději nebrat.

Předpovídají bouřky a přívalové deště. Nedokážu odolat pozvání Máry na výpravu do krajin neznámých - Rychlebských hor. Opuštěná krajina Sudet namíchaná s Márovými schýzami a nedobrou předpovědí počasí je jasnou zárukou na akci pro výjimečně silné povahy. A nemýlil jsem se. V sobotu odpoledne si Máru našla bouřková mračna a už se nás nepustila. To bychom ještě skousli, pár kapek a blesků nás jen tak nerozhází. Ale ta noc … Opuštěné místo zvané Čertovy kazatelny dělalo čest svému jménu. I přes to, že Mára večer odháněl pekelné síly od našeho přístřešku, nebylo to nic platné. V půlnoci nás k smrti vyděsil jakýsi osamělý noční chodec, který doslova proběhl místem, kde jsme spali. Když už jsme mysleli, že se nám vše jenom zdálo a znovu jsme usnuli, objevil se dvě hodiny po půlnoci podruhé a potřetí. Beze světla a bez zastavení zmizel v temném deštivém lese stejně tak rychle jak se objevil. Do teď nechápeme co to bylo - do nejbližší vesnice to bylo dobré čtyři kilometry a navíc hluboko dolů - do údolí. Po dvou letech jsem znovu viděl úžasnou tančírnu v ústí Račího údolí. Kéž by se tak o ni místní trošičku více starali. Ale ledy se už zřejmě pohnuly.

Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.

K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.

Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Po dlouhé době jsem se ukázal doma. Celé velikonoce jsem byl s našima na chalupě. Počasí sice nic moc, sněhu málo, ale zato jádla bylo hodně a taky se pěkně spalo a četlo. :-)