Modrý Pavouček

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem. Novohradské hory Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji. Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.

Blíží se konec víkendu a chceme s Maky někam na kopce. Předpověď nic moc a na oddílovou 24-hodinovku se nám nechce. Listuji v hlavě seznamem oblíbených míst a vybírám Kraličák, přesněji chatu Návrší. Jeden telefonát chatařce Míše a během minuty je vše domluvené. Árny dlouho neváhá a přidává se k nám. Tak jedém. Dopoledne míříme do Červeného potoka podívat se na ká-pětku. Za zkratkou se skrývá velký dělostřelecký srub z předválečného období, který si vzala do parády banda nadšených bunkráků. Po ledové (v podzemí byla hrozná zima) prohlídce ještě pomáháme Lobovi (bunkrákovi) vytáhnout auto z bahna a pak přejíždíme do horské vesničky Vojtíškov.

Je pátek odpoledne a my uháníme na daleký sever což jsou pro nás Beskydy. V kufru auta se povaluje bágl s lezením a cestou spřádáme plány na další dva dny. V kalendáři je víkend psanej jako májovej, ale počasí venku je vzorně aprílové. V sobotu jedem s našima do Štramberka. V arboretu je pěkné lezení, ale vychází nám to jen na jednu cestu. Po slanění totiž přebírá vládu nad lomem jinej živel

Po několika týdnech odkládání, překládání a plánování jsme se konečně dostali na chalupu. Váhali jsme jestli brát běžky, sjezdovky, skialpy nebo nic. S vidinou zmrzlého jarního firnu nakonec balíme v pátek odpoledne skialpy a večer už potmě ťapkáme nahoru na Ostrý. Celý víkend bylo nad nulou a sníh nám mizel před očima. Každý den se zvětšovaly ostrůvky odkryté země. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali zpátky dolů na lyžích a nemuseli jsme je potupně snášet na zádech.Ještě pár dnů a je po sněhu - aspoň v Beskydech. Už se těším na kolo. Takový přejezd celého hlavního hřebene za jeden den …

Uplynul rok a vyznavači dřiny na čerchmantských prkýnkách se opět sešli v Loučné na chatě Sokolka, aby se společně vydali sbírat kontroly druhého ročníku Rallye Jeseníky. Tento rok Špek (pořadatel) řádně přitvrdil a kontroly byly snad na každém hřebínku, v každém dole a u každého rozcestí. Jeseníky tak o víkendu z 6. na 7. března doslova patřily Brněnské Lokálce. Od prvního pohledu na mapu bylo jasné, že se letos nedá udělat žádný okruh, který by vedl přes většinu kontrol. Při vymýšlení taktiky jsme nad mapou proseděli a propočítali několik hodin. Vyplatilo se.

Sobotní slunečný den mě vylákal ven. Chvíli jsem bloudil prstem po mapě až jsem se zastavil na vesničce Radoškov. Za půl hodiny parkuju u místní autobusové zastávky a vydávám se sněhovýma pláněmi dolů do údolí Bílého potoka. Původně jsem chtěl po břehu dojít až k Javůreckému mlýnu, ale sníh a divoké brody mě pěkně pozdržely. To mi ale vůbec nevadilo. Takový přechod přes rozvodněný potok po kládě pokryté ledem a sněhem nebo oblézání potoka po skalkách je taky pěkné dobrodružství (zvláště pak s mýma fotomazlíkama na zádech).

O víkendu jsme se s Davidem a Špekem vydali do Jeseníků na soustředění před Skialpovou Rallye. Oba dny se nesly ve znamení průzkumných výprav. První den jsme šli z Vernířek přes Špičák a Čertovu stěnu na Jelení studánku. Od studánky jsme kus popošli a dali si krásný sjezd do Malého kotle. Zpátky do Vernířek jsme pak zkusili sjezd neprozkoumanými svahy Máje do údolí Merty. Fuj. Špek domluvil spaní u kámošů na horské službě a tak jsme večer ukončili u medového piva v samoobslužném baru (s velmi roztržitou obsluhou) na Červenohorském sedle.

První novoroční návštěva u našich. Vzali jsme si skialpy s nejasným plánem na nějakou procházku po Beskydech. Poslední dobou je všude škaredě. Smog, mlha, zima, slunce zmizelo. Ideální podmínky pro výpravu do pralesa Mionší. V takovém počasí by tam na pravidla nikdo dohlížet nemusel. Pro jistotu obouváme skialpy ve škarpě u silnice schovaní před zraky nepovolaných (hájovna). Cestou necestou šlapeme stopu na Minoší vrch. Po hřebeni přicházíme potichoučku na Velkou Polanu - mé nejmilejší místo pralesa. Nikde ani stopa člověka.

Jedny z úplně nejstarších obrázků, na kterých mě někdo vyfotil při lyžování. Výbava odpovídala době. O přeskáčích se nám mohlo jen zdát. Lyžovalo se na všem možném. Když nás bavilo skákání, jezdili jsme na běžkách, abychom po vzoru skokanů z televize měli volnou patu.

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme. Jak já se na to těšil.