Modrý Pavouček

Tradiční oddílová akce “Divoký důl”, na které jsou lokálkovští nováčci tím nejodpudivějším způsobem seznamováni se zimním lezením v mačkách a s cepíny, se konala tento víkend. Letos to bylo bez sněhu a mrazu, ale i tak se lezlo jak o život (doslova).

[caption id=“attachment_1626” align=“aligncenter” width=“380”] Pozdrav ze zasněžených Beskyd zasílají malířka Markéta, já alias Franta, plyšovej Méďa z benzinky a bílej tuleň Jarmil.[/caption]

Ze sedla nad Hynčicemi, kde jsme strávili deštivou noc, jsme sjeli do Stříbrnice a vydali se kopcem na Návrší na snídani a pak dál na zasněžený Kralličák a na pivo na Schronisko a po hraničním hřebenu do Horní Moravy na večeři a v noci dolů údolím s rumovou návštěvou všech otevřených hospod a v měsíční noci kolem K5 na louky a po probuzení po linii až na Tetřeví horu a kolmo dolů kotlem na cestu a po cestě na něco dobrého na Návrší, abychom došli zpět do Stříbrnic.

Po prvé jsem se odvážil ven bez digitálu. Focení s těžkým a obrovským Pentaconem je sice mnohem složitější, ale za to si člověk přiveze jen pár záběrů a výsledek je více než nejistý. Fotky od Kámy, Fotky od Máry

Vydal jsem se po stopách jednoho neuznaného Brněnského génia. Na místě jsem pak zjistil, že sleduju stopy (doslova) dalšího velkého muže. Ale popořadě. Loňské Márovo strašidelné PFko ve mě zanechalo hluboký dojem. Márův nepříkladný přístup k negativnímu vnímání světa je geniální. Vyplatí se sledovat kudy se pohybuje, protože na takových místech se dají fotit krásné depresivní fotky. Nechal jsem se tedy inspirovat jeho PFkem a vyrazil jsem v neděli na Mladějovskou železničku.

aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou Den nultý Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu. Den první Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně.

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů.

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.

Na naší beskydské chalupě probíhala o víkendu malá oslava na počest Janči a Lecha. Sešly se dvě rodinky a bylo dobře. Vydal jsem se domů vlakem a po pár letech jsem si tak připomněl koleje mezi Brnem a Třincem. Vůbec nic se nezměnilo. Špinavé vagóny, málo míst, přecpaná kupé i uličky a neskutečné teplo. Trošku mě překvapily dva krásně zrenovované vagóny, ve kterých kvůli zablokovaným oknům nevydržel snad vůbec nikdo. A překvapilo i vysoké jízdné, které v konečném součtu dává téměř stejnou částku, jako když jedu sám autem.