Modrý Pavouček

Po prvé jsem se odvážil ven bez digitálu. Focení s těžkým a obrovským Pentaconem je sice mnohem složitější, ale za to si člověk přiveze jen pár záběrů a výsledek je více než nejistý. Fotky od Kámy, Fotky od Máry

Vydal jsem se po stopách jednoho neuznaného Brněnského génia. Na místě jsem pak zjistil, že sleduju stopy (doslova) dalšího velkého muže. Ale popořadě. Loňské Márovo strašidelné PFko ve mě zanechalo hluboký dojem. Márův nepříkladný přístup k negativnímu vnímání světa je geniální. Vyplatí se sledovat kudy se pohybuje, protože na takových místech se dají fotit krásné depresivní fotky. Nechal jsem se tedy inspirovat jeho PFkem a vyrazil jsem v neděli na Mladějovskou železničku.

aneb letní putování s Glumem, malířkou a lesní vílou Den nultý Temnou nocí (bez čelovek by to prej nešlo) vyrážíme z Ružomberoka směr Malino Brdo. Před druhou dorážíme a ke spánku se ukládáme přímo na zápraží skiservisu. Den první Ráno se houpeme, slacklinujeme, skáčeme do sítí a všelijak oddalujeme odchod z civilizace. A pak už ťapkáme po hřebeni. Na Smrekovici děláme obědovou zastávku. Podrobně zkoumáme starou vojenskou sněhovou frézu a odchod tentokrát oddalujeme bouldrováním po prohnilé venkovní umělé stěně.

Celé páteční dopoledne se snažím dovolat Pidimu do Ádru. Nebere to a nebere. Beztak už zase někde leze, nezmar jeden. A tak házím do auta foťák, noťas a hurá na Ostrý. Prosedět víkend u počítače tady v Brně je hrozné, ale na chatě je to úplně jiná. Místo troubení aut poslouchám les.

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů.

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.

Na naší beskydské chalupě probíhala o víkendu malá oslava na počest Janči a Lecha. Sešly se dvě rodinky a bylo dobře. Vydal jsem se domů vlakem a po pár letech jsem si tak připomněl koleje mezi Brnem a Třincem. Vůbec nic se nezměnilo. Špinavé vagóny, málo míst, přecpaná kupé i uličky a neskutečné teplo. Trošku mě překvapily dva krásně zrenovované vagóny, ve kterých kvůli zablokovaným oknům nevydržel snad vůbec nikdo. A překvapilo i vysoké jízdné, které v konečném součtu dává téměř stejnou částku, jako když jedu sám autem.

Předpovídají bouřky a přívalové deště. Nedokážu odolat pozvání Máry na výpravu do krajin neznámých - Rychlebských hor. Opuštěná krajina Sudet namíchaná s Márovými schýzami a nedobrou předpovědí počasí je jasnou zárukou na akci pro výjimečně silné povahy. A nemýlil jsem se. V sobotu odpoledne si Máru našla bouřková mračna a už se nás nepustila. To bychom ještě skousli, pár kapek a blesků nás jen tak nerozhází. Ale ta noc … Opuštěné místo zvané Čertovy kazatelny dělalo čest svému jménu.

Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.

K zápisu z naší kroniky na čtvrtém obrázku bych dodal, že jsme v neděli projeli kus deštivého severozápadního Slovenska a celé odpoledne jsme téměř sami lezli na Čertovkách. Vylezl jsem Jarní hranu, tradá.