Modrý Pavouček

Probouzíme se do slunečné neděle. Zase jednou vidím krásně modré nebe. Za chvilku parkujeme v Dolních Loučkách a přes hřebínek se dostáváme do mého oblíbeného údolí Libochovky. Procházíme kolem starého mlýna co jsem na jaře kreslil a stoupáme nahoru na louky kolem vesniček Úsuší a Nelepeč. Daleké výhledy, barevné listí, podzim jak jsem si ho přál. Jo Máro, abych nezapomněl, našli jsme pár opravdu pěkných křížků.

Chtěli jsme na pár dní někam do Slovenských hor, ale počasí nám tento rok vůbec nepřeje. Dovolenou už ale nešlo zrušit a tak volám do Třince, že se tam na pár dní ukážu. Podzimní plískanice s oblibou trávím na naší Beskydské chalupě. V takovém nečase neznám nic lepšího než zalézt do postele s dobrou knížkou a v horském tichu poslouchat jen praskání ohně v kamnech. S sebou jsem si vzal i kolo, abych si před zimou naposledy projel cestičky po hřebenech, které mám tak rád a samozřejmě focení - na podzim fotím v horách nejraději.

Čechy nás po návratu ze Španěl přivítaly zimou a sněhem. Třinecká narozeninová oslava se tak musela přesunout z chalupy na Ostrém do Hrádku. Zatím co venku pršelo a sněžilo, my jsme seděli u krásných krbových kamen a ládovali jsme se samýma dobrotami. Po třech týdnech ešusového stravování bychom nepohrdli téměř žádným jídlem, ale to co si pro nás Janča s Leškem připravili bylo vskutku “ERM”. V neděli jsme se šli podívat na hřeben. Úplná zima. Dokonce tam někdo šmrdlal na skialpech - grrrr. Ty spousty dobrého jídla a zasněžená krajina v nás vyvolaly pocit vánoc.

Na víkend jsme se vypravili za našima do Beskyd. Tentokrát jsem se k focení, kreslení ani čtení vůbec nedostal. Pořídil jsem si nové kolo a logicky pak všechen volný čas, pokud jsem zrovna nespal nebo nedělal se dřevem, patřil Beskydským hřebenům, údolím a nekonečným lesům. Doma jsem se probíral starými věcmi a našel jsem obrázky z dob, kdy jsem se ještě jako dítko základní školou povinné učil kreslit. Beskydský křest nového kola stál za to. Ráno jsem z Třince vyrazil nahoru na hřeben, po kterém jsem dojel až na Bílý kříž. Pak dlouho z kopce až dolů ke Starým Hamrům. Objel jsem Lysou i Smrk a za Bílou jsem přes Martiňák nastoupal zpátky na hřeben. Na Pustevnách jsem se otočil k návratu a podhorskými cestičkami jsem se vrátil do Třince. Jaké bylo převýšení netuším a vzdálenost jsem podle mapy spočítal asi na 120km. Tolik jsem po Beskydech zatím nikdy nenajel. Cyklistice zdar !

Akce jako za starých časů - v pátek po práci co nejrychleji sbalit věci do auta a hurá do Tater. Po deváté večer už svižným tempem ťapkáme na Skalnaté pleso. Před půlnocí spokojeně usínáme v budově lanovky. Weberovka V pět ráno už jsme na cestě pod náš hlavní cíl - Weberovku. Je to stará klasika z dob pana Stanislawského. Lezeme deset délek po Německý žebřík, pak doprava nahoru do sedla za Ušatou veží a na vrchol po SZ hraně. Před druhou hodinou sedíme na vrcholu Kežmarského štítu a já mám za sebou zase jeden splněný sen.

Velký Beskydský trek aneb obhlídka mého revíru První den V sobotu ráno odevzdáváme nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm auto rodičům a vyrážíme ve složení Káma + M + M na velkou pouť srdcem mých rodných hor. Ze sedla Pindula na Radhošť, pak přes Pustevny na Čertův mlýn a dolů na pivo na Martiňák. Přichází nejhezčí část pochodu - opuštěná krajina, pěšinky, potoky, stromy rostoucí na pařezech (detaily podá Káma). Pro přenocování jsme vybrali malou loučku na soutoku několik a potoků.

Čtyři dny kolování a běhání po kopcích. Ve čtvrtek jsem utíkal po hřebenu na Slavíč a zpátky - asi deset kiláků, jedna přestávka, padesát minut. Potrénujeme ve Wilsonově lese a uvidíme příště.

Tentokrát jsem se na chatu do Beskyd těšil jako nikdy dříve. Ticho a klid už jsem po těch pár akčních prodloužených víkendech opravdu potřeboval. Kolem chalupy teď všechno kvete, sníh téměř roztál a přestalo mrznout. Poprvé jsem tento rok projel mé oblíbené horské cyklotrasy: obě cesty z Ostrého na Javorový a v sobotu s Market po červené hřebenovce na Bílý Kříž. Mám radost, že starý hotel Sůlov, který byl jednou dobou v troskách, vstal z mrtvých a žije. A samotný bílý kříž je teď taky úplně nový. Když jsme zrovna nespal nebo neležel s nosem v knihách, hrál jsem si s foťákem a starou plesnivou celtou. Nafotil jsem několik starých věcí, které patří k naší chalupě a k lidem, kteří tam byli, jsou a budou.

Dlouho plánovaná výprava za opuštěnou krajinou Veporských vrchů začala ve čtvrtek odpoledne. Pozdě večer parkujeme auto v Breznu a na minutu přesně chytáme poslední autobus do Pohronské podhory - podhorské vesničky, ve které těsně před půlnocí začínáme naši pouť. Spíme u křížku vysoko nad vesnicí. Ráno nás probouzejí dřevorubci a horští zemědělci. Dáváme se do řeči se starým pánem, který čiperně pobíhá po svém horském políčku a s lítostí nám líčí kde všude byly dříve louky (než je komunisti nechali zarůst lesem). Obědváme na nejvyšším vrcholu naší trasy - na Klenovském vaporu (1338 m.n.m). Večer táboříme na vrcholku Dlhý grúň. S Arnym jsem se vydal dolů do vesnice pro vodu. První člověk u první chalupy. Máme vodu a několik rad: “Co není zamčené nebo zabetonované, to lidi rozkradou”, “Dávejte si pozor na medvědy”, “Za vodu nám neděkujte, ta je tady pro všechny”. Místo medvěda se v noci objevila liška. Prošla pomalu kolem nás a hořícího ohně, vylekala nás, a pak si v klidu zmizela v lese.

Report z několikadenní výpravy za jarními firny. Roháče Před chvilkou jsem dočetl Jankův článek o Haute Route: tak pane řidiči, dopravní kontrola … stojíme v jednu v noci na Šůtově a je mi jasné, že to není jenom kontrola. Na té dlouhé rovince z kopce předjíždí přece odjakživa každý už od dob co vyvrásnily Tatry. Prý riskantní předjíždění kolony přes plnou čáru při sto čtyřiceti … nakonec se to naštěstí obešlo bez odebrání papírů, ale z čerstvě vybraných 120 euro nám zbylo jen 40. Aspoň že tak. Ráno šlapeme Žiarskou dolinou, která je teď o něco placatější a okolí chaty je krásně odlesněné. I přes tradiční strach z ochranářů si dáváme krásný dlouhý žlab ze Smreku.