Modrý Pavouček

Pojťde a poleťte se sivým sokolem vysoko převysoko daleko od dýmu měst rostou prastaré stromy (Koločava, Ulrychovi) Česká Kanada Je sobota a prší. Nemá cenu spěchat do hor a tak místo na Vídeň míříme do kraje pod hradem Landštejn. Ve Slavonicích navštěvujeme dílnu a malou galerii sochaře Jiřího Netíka a procházíme celou jeho podzemní expozicí (včetně zatopených schodů). Ve Starém Městě pod Landštejnem konečně objevujeme penzión, kde nás nechají přečkat tu černou propršenou noc. Ráno se budím brzy. Využívám toho, že maky spí a utíkám za vesnici podívat se na místno židovský hřbitůvek. Pěknej a udržovanej. Na hradě Landštejn pak máváme naší republice a přes Novou Bystřici uháníme směr Alpy.

Kralický Sněžník a jeho okolí patří k mým nejoblíbenějším místům. Na Staroměstsko, jak říkám kraji kolem Sněžníku, mě pěkných pár let zpátky přivedl Alex. Jezdili jsme na jejich K5tku a za drobné práce jsem pak na bunkr jezdil jako na chatu. Byla to doba cestování vlakem, nočních a podzimních výprav, často za škaredého počasí, kdy jsme testovali goráče, vařiče a všechny ty autdórové cerepetičky. Nejednou jsme spali nahoře na hřebeni v některém z řopíků.

Teď v sobotu se přes Beskydy přehnala velká bouřka. Celou noc pršelo, blýskalo se a hřmělo. Ráno bylo tmavé nebe a všude se válela hustá bílá mokrá mlha. A já hned věděl, že musím. V Čerňavině je to totiž nejhezčí právě za takového počasí. Vrátil jsem se promáčený, ale spokojený. Špek by se na ty fotky raději dívat neměl, jsou na něj moc temné, ale bohužel, já to už asi jinak nedovedu. Ani už nedokážu posoudit co na takové fotky kdo řekne. Já z nich mám radost nezměrnou. Konečně se mi daří aspoň trošku fotit tak jak bych chtěl. Pocit je o to silnější, že mi na to stačila stará praktika, fomáckej film za pár korun a doma uvařená vývojka. Tak prosím.

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem. Novohradské hory Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji. Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.

Blíží se konec víkendu a chceme s Maky někam na kopce. Předpověď nic moc a na oddílovou 24-hodinovku se nám nechce. Listuji v hlavě seznamem oblíbených míst a vybírám Kraličák, přesněji chatu Návrší. Jeden telefonát chatařce Míše a během minuty je vše domluvené. Árny dlouho neváhá a přidává se k nám. Tak jedém. Dopoledne míříme do Červeného potoka podívat se na ká-pětku. Za zkratkou se skrývá velký dělostřelecký srub z předválečného období, který si vzala do parády banda nadšených bunkráků. Po ledové (v podzemí byla hrozná zima) prohlídce ještě pomáháme Lobovi (bunkrákovi) vytáhnout auto z bahna a pak přejíždíme do horské vesničky Vojtíškov.

Je pátek odpoledne a my uháníme na daleký sever což jsou pro nás Beskydy. V kufru auta se povaluje bágl s lezením a cestou spřádáme plány na další dva dny. V kalendáři je víkend psanej jako májovej, ale počasí venku je vzorně aprílové. V sobotu jedem s našima do Štramberka. V arboretu je pěkné lezení, ale vychází nám to jen na jednu cestu. Po slanění totiž přebírá vládu nad lomem jinej živel - bouřka, déšť a kroupy. Balíme a utíkáme pryč seč nám síly stačí. Po posilnění polívkou, pivem, štramberskýma ušima a medovým vínem stoupáme úzkýma uličkama mezi starýma dřevěnkama až na trůbu. Nádhera.

Po několika týdnech odkládání, překládání a plánování jsme se konečně dostali na chalupu. Váhali jsme jestli brát běžky, sjezdovky, skialpy nebo nic. S vidinou zmrzlého jarního firnu nakonec balíme v pátek odpoledne skialpy a večer už potmě ťapkáme nahoru na Ostrý. Celý víkend bylo nad nulou a sníh nám mizel před očima. Každý den se zvětšovaly ostrůvky odkryté země. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali zpátky dolů na lyžích a nemuseli jsme je potupně snášet na zádech.Ještě pár dnů a je po sněhu - aspoň v Beskydech. Už se těším na kolo. Takový přejezd celého hlavního hřebene za jeden den …

Uplynul rok a vyznavači dřiny na čerchmantských prkýnkách se opět sešli v Loučné na chatě Sokolka, aby se společně vydali sbírat kontroly druhého ročníku Rallye Jeseníky. Tento rok Špek (pořadatel) řádně přitvrdil a kontroly byly snad na každém hřebínku, v každém dole a u každého rozcestí. Jeseníky tak o víkendu z 6. na 7. března doslova patřily Brněnské Lokálce. Od prvního pohledu na mapu bylo jasné, že se letos nedá udělat žádný okruh, který by vedl přes většinu kontrol. Při vymýšlení taktiky jsme nad mapou proseděli a propočítali několik hodin. Vyplatilo se.

Sobotní slunečný den mě vylákal ven. Chvíli jsem bloudil prstem po mapě až jsem se zastavil na vesničce Radoškov. Za půl hodiny parkuju u místní autobusové zastávky a vydávám se sněhovýma pláněmi dolů do údolí Bílého potoka. Původně jsem chtěl po břehu dojít až k Javůreckému mlýnu, ale sníh a divoké brody mě pěkně pozdržely. To mi ale vůbec nevadilo. Takový přechod přes rozvodněný potok po kládě pokryté ledem a sněhem nebo oblézání potoka po skalkách je taky pěkné dobrodružství (zvláště pak s mýma fotomazlíkama na zádech).

O víkendu jsme se s Davidem a Špekem vydali do Jeseníků na soustředění před Skialpovou Rallye. Oba dny se nesly ve znamení průzkumných výprav. První den jsme šli z Vernířek přes Špičák a Čertovu stěnu na Jelení studánku. Od studánky jsme kus popošli a dali si krásný sjezd do Malého kotle. Zpátky do Vernířek jsme pak zkusili sjezd neprozkoumanými svahy Máje do údolí Merty. Fuj. Špek domluvil spaní u kámošů na horské službě a tak jsme večer ukončili u medového piva v samoobslužném baru (s velmi roztržitou obsluhou) na Červenohorském sedle.