Modrý Pavouček

Dříve bych řekl, že to byl naprosto proflákanej víkend. Dnes říkám, že si to polehávání v posteli s dobrou knížkou (teď jsou to Tři kamarádi od Remarqua) nebo vysedávání s dobrem užívám stejně jako dříve dobývání Tatranských štítů. Lenivím? Tělo leniví. Často neudrží krok s hlavou, která se ráda vydává do tajemných koutů nehmotného světa. Kostem a svalům pak nezbývá než sedět a čekat co z toho pro ně kápne. Hrozný pocit někdy. Zůstat zavřený v sobě, když je venku krásně a tělo by běželo.

Další týden a půl doma s chřipkou. Tento rok se na mě různé bacilly pasou jedna radost. Počáteční znechucení z pracovní neschopnosti a s tím spojené povinnosti nehnout se týden na krok z bytu sice na chvilku vystřídal záblesk nadšení ze té spousty času, kterou můžu strávit jen čtením a cvičením na dobro, ale koncem týdne už jsem toho měl dost. Když zavolal Mára, neváhal jsem ani chvilku. V neděli ráno nakládáme kola a vyrážíme směr sever - Orlické hory. Cestou baštím antibiotika, piju horký čaj s citrónem a odhaduju své síly.

Do zelených lesů a luk Bílých Karpat jsme se vydali ve složení M & M & Káma. Troška bloudění hned zpočátku nám nevadila. Poznali jsme tak okolí Nové Lhoty, do které jsme původně vůbec nechtěli. Naše cesta dále vedla na Šibenický vrch, na Velkou Javorinu, na halušky do Holubyho chaty, do Květné, na Novou horu, na rozcestí Březová, na Studený vrch, na rozcestí Obecní háj a kolem nádrže Ordějov do Bystřice pod Lopeníkem.

Neuplynul ani týden a jsem zase na Ostrém. Tentokrát s Maky, našima, Jančou, Eli, Leškem a celou jeho rodinkou. Po sněhu ani památky. Počasí bylo opravdu aprílové - spousta sluníčka, deště, bouřek, i kroupy se sypaly. Ideální podmínky pro flákaní se a brnkání na dobro.

Místo kola a krátkých kalhot jsem si na víkend do Beskyd vzal pohorky a zimní hadry. Dole sice ani vločka, ale hory si žijí svým životem. Zima se vrátila. Během pár dní napadl sníh. Chtěl jsem fotit v pralese, ale z focení brzy sešlo a zbylo jen únavné prošlapávání stopy zmrzlým sněhem, který jsem měl místy až po kolena. Kdo by to čekal.

Po dlouhé době jsme se podívali do pralesa Čerňaviny, na Ostrý a na Kamenitý. Všude bylo krásně vysněženo.

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot. A metr prašanu venku byl dárek, kterej zřejmě dostal z protekce od místního krakonoše. Užili jsme si to všichni. Celý víkend se jedlo, pilo, lyžovalo, drakovalo a noční sjezd z Máje stál taky za to. Nakonec jsme se shodli na tom, že Tom by měl mít narozky častěji - ideálně každý zimní víkend. Tak hodně štěstí parchante.

A ještě jednou Alpy. Tentokrát na nejvyšší dva vrcholy Mrtvých hor. V horském úderném družstvu tvořeném mnou, Kámou a Márou stoupáme v sobotu ráno kilometr na chatu Priel-Schuthaus a po pivečku další kilák na zasněžený Grosser Prier. Sestupujeme s výhledem na slunce zapadající za masívem Dachsteinu. Bylo krásně. Spíme na kamenném loži v polojeskyni Schutholle. Díky uzavření chat na zimu nebyl nahoře skoro nikdo a tak jsme měli celou náhorní plošinu jen pro sebe. Druhý den vybíháme na Spitzmauer a pak se jedním velkým sestupem dostáváme o dva kilometry níže k autu. Došli jsme akorát se setměním.

S Maky a našima jsme se byli podívat na Velké Rači. Bylo krásně a od dobytí vrcholu nás neodradila ani vichřice, která řádila na hřebenech. Pohled do Polska a na východ Slovenska stál za to. Na dosah se tyčila hradba hlavního hřebene Malé Fatry a za ní v dálce zářily Tatry. Cesta zpátky už tak pěkná nebyla. Byla to procházka jedním velkým lesním hřbitovem. Kam jsme pohlédli a dohlédli, všude jen pařezy, koryta od traktorů a výjimečně osamocení mohykáni, kteří vše přežili.

Po Totes Gebirge a Schneebergu jsme se vypravili (Mára, Zdenka, já, Maky a Káma) na průzkum dalšího Alpského pohoří - Raxalpe. Mára už měl vše naplánované a tak nás v sobotu ráno naložil, po deváté vyklopil u Weichtalhausu a další dva dny jsme koukali na jeho paty, sněhobílé horské pláně a kopce kam se člověk podíval. Když jsme nad hranicí sněhu došli na první chatu a převlíkali jsme se do goráčů a podobných serepetiček, doběhl z hřebene starší pár rakouských turistů. Paní se usmívala a měla tenisky a krátké kalhoty. No toto. Ale všechno oblečení se později hodilo: v chatě, kde se topilo jen v jedné místnosti, v noci před chatou, když jsme za měsíčního světla koukali na tu krásu, popíjeli rum a plánovali skialpy, na vrcholu Heukuppe. Výlet to byl pěkněj, sestup k autu byl pěkně vypečený. Alpy se mi líbí čím dál tím více. Ještě pohledat nějakou oblast, kde by nebylo tolik chat.