Modrý Pavouček

S Maky a našima jsme se byli podívat na Velké Rači. Bylo krásně a od dobytí vrcholu nás neodradila ani vichřice, která řádila na hřebenech. Pohled do Polska a na východ Slovenska stál za to. Na dosah se tyčila hradba hlavního hřebene Malé Fatry a za ní v dálce zářily Tatry. Cesta zpátky už tak pěkná nebyla. Byla to procházka jedním velkým lesním hřbitovem. Kam jsme pohlédli a dohlédli, všude jen pařezy, koryta od traktorů a výjimečně osamocení mohykáni, kteří vše přežili.

Po Totes Gebirge a Schneebergu jsme se vypravili (Mára, Zdenka, já, Maky a Káma) na průzkum dalšího Alpského pohoří - Raxalpe. Mára už měl vše naplánované a tak nás v sobotu ráno naložil, po deváté vyklopil u Weichtalhausu a další dva dny jsme koukali na jeho paty, sněhobílé horské pláně a kopce kam se člověk podíval. Když jsme nad hranicí sněhu došli na první chatu a převlíkali jsme se do goráčů a podobných serepetiček, doběhl z hřebene starší pár rakouských turistů. Paní se usmívala a měla tenisky a krátké kalhoty. No toto. Ale všechno oblečení se později hodilo: v chatě, kde se topilo jen v jedné místnosti, v noci před chatou, když jsme za měsíčního světla koukali na tu krásu, popíjeli rum a plánovali skialpy, na vrcholu Heukuppe. Výlet to byl pěkněj, sestup k autu byl pěkně vypečený. Alpy se mi líbí čím dál tím více. Ještě pohledat nějakou oblast, kde by nebylo tolik chat.

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne “U Pelikána” balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji - jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle - mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky “nikdy více bez lyží”. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Den co den na mě každé ráno v práci vyskočí naplánovaný úkol hlásící se o své uskutečnění: Podívat se na výstavu Krakena. Ti co znají temnokomornický web asi hned vědí o co jde, pro ostatní uvedu, že Kraken je jeden z nepřehlédnutelných fotografů na výše zmíněném webu. Jeho výstavu na téma “Z opuštěných domů” jsem si opravdu nemohl nechat ujít. A tak jsme se s Arnym a Maky vypravili do Brumova Bylnice, abychom se pokochali temnýma fotkama a taky okolní přírodou. Výstavu i místní muzeum jsme si prošli a líbila se - asi hlavně mně - tmavé mírně depresivní obrázky z opuštěných míst pořízených klasickou velkoformátovou technikou, to já opravdu můžu. Pak jsme vyrazili do kopců. Vydali jsme se přes hranice až k rozcestí pod “Bielym vrchom”. Tohle je moje krajina. Užívali jsme si pohodu a klid sobotního odpoledne a polehávali jsme po loukách i kalužích. Ano, proč to nepřiznat, stejně se to roznese - na zpáteční cestě jsem motal nohama tak dokonale, že se mi podařilo vykoupat se v bahnisku, které nemělo široko daleko žádnou konkurenci. Arny se válel po zemi a nebyl k utišení a Maky soucitně pronesla něco ve smyslu “tak a teď už nemůžeme mezi slušné lidi”. Potok pak vše rychle napravil a za dvě hodinky už jsem byl zase ve slušných a suchych kalhotech. Spali jsme na Královci, na lóce, ve stanu v dešti. Pršelo celou noc a celý další den. Po snídani v chatě jsme sjeli z kopců a zamířili do Luhačovic. Pošmajdat po kolonádách a lázeňským krokem ukončit náš odpočinkový vejlet. A pršelo a pršelo …

Akce z 10.-19. září Je sobota, blíží se půlnoc a my přijíždíme do Norské vesničky Elga na břehu obrovského jezera Femund. Je zima, tma, liduprázdno a jemně poprchává. Jak tak stojíme na temném přístavním molu, začínají se hlavou toulat první myšlenky na naši cestu necestu zdejší divokou krajinou. Zvládneme to? Představa, že k molu, na kterém stojíme připlujeme za týden na lodích se v tuto chvíli jeví jako šílenství. Femund vypadá jako něco, po čem se nedá na těch malých lodích vůbec jezdit. Jako bychom stáli na břehu moře.

Po dlouhé době konečně víkend na Ostrém v Beskydech. Počasí bylo pěkně podzimní (zataženo, déšť), pro někoho škaredé, pro mě akorát. Tentokrát s námi přijeli rodiče od Maky - poprvé se podívali na Ostrý. V sobotu ráno nepršelo a tak se šlo na Kamenitý. Vše při starém a to je dobře. Výhled na louky, Mionší, Horní Lomnou a hraniční hřeben se taky asi nikdy neokouká. Zpátky už jsme šli v dešti a pak už jen pršelo a pršelo … ale to nám u ohně v krbu, vína a spousty dobrot vůbec nevadilo. V noci padla hustá mlha, Rákosníček by záviděl. Brzy ráno jsem tiše sbalil focení a vyrazil do pralesa. Ještě pořád ho nemám úplně prochozený. Hodně stromů, stojících i padlých, už poznám, ale stejně vždy najdu ještě něco navíc. Tentokrát bylo hodně mlhy a místy skoro tma. S mou procházkou byl ale tentokrát rychlý konec. Sice jsem nic neviděl, ale pořád se kolem mě něco dělo. Slyšel jsem kroky a hlasité šustění listí, když jsem kus popošel, za chvilku to kolem bylo zase. Ono se to špatně fotí, když člověk místo kompozic pozorně zkoumá větve nejbližších stromů a koumá jak nejrychleji odhodit batoh, foťák a vyšvihnout se někam nahoru z dosahu té příšery. Navíc ta tma a mlha, ve které jsem viděl jen na pár metrů, úplné Blair Witch … a tak jsem šel na snídani.

Pojťde a poleťte se sivým sokolem vysoko převysoko daleko od dýmu měst rostou prastaré stromy (Koločava, Ulrychovi) Česká Kanada Je sobota a prší. Nemá cenu spěchat do hor a tak místo na Vídeň míříme do kraje pod hradem Landštejn. Ve Slavonicích navštěvujeme dílnu a malou galerii sochaře Jiřího Netíka a procházíme celou jeho podzemní expozicí (včetně zatopených schodů). Ve Starém Městě pod Landštejnem konečně objevujeme penzión, kde nás nechají přečkat tu černou propršenou noc. Ráno se budím brzy. Využívám toho, že maky spí a utíkám za vesnici podívat se na místno židovský hřbitůvek. Pěknej a udržovanej. Na hradě Landštejn pak máváme naší republice a přes Novou Bystřici uháníme směr Alpy.

Kralický Sněžník a jeho okolí patří k mým nejoblíbenějším místům. Na Staroměstsko, jak říkám kraji kolem Sněžníku, mě pěkných pár let zpátky přivedl Alex. Jezdili jsme na jejich K5tku a za drobné práce jsem pak na bunkr jezdil jako na chatu. Byla to doba cestování vlakem, nočních a podzimních výprav, často za škaredého počasí, kdy jsme testovali goráče, vařiče a všechny ty autdórové cerepetičky. Nejednou jsme spali nahoře na hřebeni v některém z řopíků.

Teď v sobotu se přes Beskydy přehnala velká bouřka. Celou noc pršelo, blýskalo se a hřmělo. Ráno bylo tmavé nebe a všude se válela hustá bílá mokrá mlha. A já hned věděl, že musím. V Čerňavině je to totiž nejhezčí právě za takového počasí. Vrátil jsem se promáčený, ale spokojený. Špek by se na ty fotky raději dívat neměl, jsou na něj moc temné, ale bohužel, já to už asi jinak nedovedu. Ani už nedokážu posoudit co na takové fotky kdo řekne. Já z nich mám radost nezměrnou. Konečně se mi daří aspoň trošku fotit tak jak bych chtěl. Pocit je o to silnější, že mi na to stačila stará praktika, fomáckej film za pár korun a doma uvařená vývojka. Tak prosím.

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem. Novohradské hory Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji. Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.